1. Zprávy ano, ale s mírou
Je normální, že chcete zůstat v obraze. Snažte se však nesledovat zprávy 24/7, neustálý příliv negativních informací může zhoršit vaši úzkost. To samé platí pro děti. Pokud nemají bezprostřední zkušenost s válkou a dosud se s násilím příliš nesetkaly, mohlo by mediální zobrazení situace představovat hrozbu pro jejich duševní klid. Mediální teoretici dokonce varují, že dlouhodobé sledování násilí v médiích přispívá k takzvanému syndromu zlého světa – vnímání světa jako nebezpečnějšího a horšího místa, než ve skutečnosti je. Zprávy byste tedy měli sledovat jen jednou za čas a po omezenou dobu – například večer, když vaše děti spí.
2. Diskutujte s dětmi o válce, ale dělejte to citlivě
Nemusíte se tvářit, že se nic neděje a žádný válečný konflikt se nekoná. Místo toho mluvte se svými dětmi otevřeně, ale vždy berte v úvahu jejich věk a duševní stav. Situaci můžete například přirovnat k ději pohádek – tam také vidíme dobro bojující se zlem a padouchy vedle hrdinů. Pokud před dětmi pravdu tajíte, určitě se jí dozví jinde, třeba od náhodných lidí, dětí nebo učitelů. Ne každý pedagog je také dobrým psychologem, diplomatem nebo terapeutem a je možné, že o válce bude mluvit méně citlivě než vy. Nemusíte se pouštět do detailů a prezentovat dětem mapu invaze nebo strategické body ofenzivy. Zkuste jim situaci vysvětlit obecně a srozumitelně.
3. Vytvořte harmonogram. Pro děti i pro sebe
Mezi příbuznými a přáteli, kteří se octli ve vaší situaci, může být válka hlavním tématem. Pokuste se děti alespoň částečně od těchto diskusí izolovat a dejte jim možnost trávit čas jinak, ideálně s jejich vrstevníky. Po příchodu do nového prostředí je klíčové co nejrychleji najít nějaký řád a strukturu. Snažte se tedy zaměstnat sebe i své děti – prací, hrou, učením nebo jakoukoli jinou činností, o které víte, že vám vždy přinášela radost. Možná tak přijdete na jiné myšlenky. Jednoduše se snažte vyhnout nenaplněnému času a ideálně si připravte plán na každý den. Dětem i dospělým prospěje, když vědí, co se bude dít a jaký program očekávat.
4. Nechte děti, ať se z toho „vykreslí“
Tanky, rakety, zničené budovy, prchající lidé. Nebo dokonce krev a mrtvá těla. Pokud kresby vašeho dítěte zachycují podobná témata, není třeba se děsit. Naopak – jde o osvědčenou terapeutickou metodu a skvělý způsob, jak uvolnit negativní emoce. Takže až vám zase přinesou kresbu s válečnou tématikou, nelamentujte. V tu chvíli jim kreslení podobných motivů může pomoct mnohem víc, než kdyby kreslily květinky a motýlky na slunci.
5. To, co cítíte vy, cítí i vaše dítě
Občas se může zdát, že vás děti neposlouchají, ale i tehdy možná věnují svoji pozornost toku informací, výrazů a emocí kolem nich, což přímo ovlivňuje jejich emoce. Vzpomeňte si na to vždycky, když budete mluvit o válce a podobných tématech v jejich přítomnosti. Je pochopitelné, že se někdy nemůžete ubránit úzkostem a pláči, i když jste s nimi. Pokud nedokážete ještě své emoce zcela ukočírovat, vysvětlete dětem, že pláč vám pomáhá od starostí a uklidňuje vaši mysl. Stejně jako medicína zmírňuje jejich nemoc, pláč zmírňuje vaši bolest. Slzy jsou vašimi pomocníky a s nimi odtéká veškerá negativita. Zároveň je důležité, aby dítě vědělo, že se vám právě v tu chvíli nic nestalo a váš pláč není okamžitou reakcí.
První pomoc pro bolavou duši? Socializace
Pokud si všimnete, že vaše dítě současnou situaci nezvládá dobře, zkuste jej nejprve přimět k socializaci. Děti si dokážou hrát za všech okolností a hra je pro ně důležitým emocionálním cvičením, které se nejlépe realizuje ve skupině. Můžete si také vést společný deník.
Vytvořte si stupnici s různými úrovněmi úzkosti. Nakreslete svislou osu (nebo čáru) se středem označeným číslem 0. Přidejte časovou osu – vodorovnou linku. V bodě 0 se obě přímky protínají. Poté si v pravidelných intervalech zaznamenávejte, jak se vy i vaše děti cítíte. Když je vám dobře, kladnou hodnotu přidáte označením bodu nad 0. Zápornou hodnotu zapíšete pod 0 v momentě, kdy se cítíte zle. Svou náladu si zapisujte klidně několikrát denně.
Když se budete cítit zle, zkuste si zaznamenat, co vaše pocity spustilo. Špatné myšlenky mohou souviset s vaším strachem, ale také s konkrétní situací či aktivitou (sledování zpráv, rozhovory s blízkými o válečném stavu, příliš mnoho volného času atd.). Zaznamenáváním emocí můžete snadno zjistit, co nejčastěji spouští vaše úzkosti. Můžete se tak snáze vyvarovat rizikovým aktivitám a snížit jejich dopad na vaši celkovou duševní pohodu.
Mějte na paměti, že úzkost je nakažlivá. A taky to, že máme často tendence posuzovat svou minulost na základě momentálních pocitů. Když se cítíte na dně, můžete mít dojem, že jste se nikdy v životě necítili dobře. Tehdy se může hodit i zmíněná stupnice úzkosti, která vám připomene, že vaše pocity nejsou stále stejné, ale naopak dynamické, a že jsou i dobré dny, jen jste na ně možná zapomněli.
Zůstávají vaše denní hodnoty v záporu déle než 14 dní? To může být známkou toho, že je čas vyhledat terapeutickou intervenci. Můžete se obrátit na řadu organizací, které nabízejí bezplatnou psychologickou pomoc.
6. Zůstaňte v kontaktu
Pokud je to možné, pravidelně komunikujte se svojí rodinou a přáteli, kteří zůstali na Ukrajině. Vědomí, že babička je v pořádku, že ví, kam se schovat, když to bude třeba, a že tatínek brání váš domov a myslí na vás každým dnem, může pomoci vám, i vašim dětem.
7. Neodpírejte si štěstí
Máte právo cítit radost. Ať už kvůli pokrokům vašich dětí, jejich smíchu nebo i jen kvůli skvělé kávě, kterou si vychutnáte v centru města společně s kamarádkou. Neciťte se provinile za svou spokojenost a štěstí – váš smutek ničemu a nikomu nepomůže. Naopak si vzpomeňte, jak vás vaše děti, rodiče nebo partner rádi vidí šťastnou. Určitě by si nepřáli vaše neštěstí. Pokud se nedokážete zbavit temných pocitů a stále vás táhnou dolů, nebojte se vyhledat odbornou pomoc a možná si i dočasně pomoct antidepresivy. Nevnímejte léky jako své selhání – mohou vám pomoci překonat tu největší krizi.
Tyto tipy byly sepsány po konzultaci s terapeuty a speciálními pedagogy z Národního ústavu pro autismus (NAUTIS). Za spolupráci bychom rádi poděkovali Mgr. Lence Bittmanové, Mgr. et. Bc. Juliu Bittmanovi a PaedDr. Věře Čadilové. Ve své práci se zaměřují především na lidi s poruchou autistického spektra, ale také na jejich rodiny a blízké.
