Válečníci se smyslem pro hierarchii

Co se vám vybaví, když se řekne „kozáci“? Mnozí si skupinu asociují především s působivými válečnickými dovednostmi. Kozáci vždy ztělesňovali dobrodruhy, a to jak ve vojenských akcích, tak v zahraniční politice. Především ale zůstávali svobodnými pány Ukrajiny, své rodné země.

Kozáky odjakživa ohrožovaly útoky ze severozápadu, jihu i Moskvy. Ve snaze uchránit svoji svobodu spolupracovali téměř s každým, kdo byl ochotný pomoci. Jednou se tak mohli spojit s Polskem proti Moskvě, jindy zase s Rusy a Tatary proti Polsku. S kozáckou silou se mohl potenciálně potýkat naprosto každý.

Jejich boj za svobodu a spravedlnost začal už dávno. Konkrétně v 16. století, kdy ještě existoval jejich polo-autonomní stát jménem Záporožská Sič.

Záporožská Sič byla přísná vojenská organizace, kde zkušení válečníci, zocelení mnoha krvavými bitvami, cvičili mladé kozáky. Sič vedla takzvaná koš, komunita skládající se z 38 kurinů (vojensko-správních jednotek o několika stovkách kozáků).

Hlavu koše, tedy košového atamana, volili kozáci na období jednoho roku. Pokud se následně nedočkal znovuzvolení, vrátil se jako obyčejný kozák do svého rodného kurinu. Kozáci si vždy zakládali na striktní hierarchii. Potřebovali zůstat disciplinovaní a věřit svým autoritám – během války měl totiž ataman prakticky neomezené pravomoci.

Záporožská kozácká armáda měla také své hlavní město Sič, ležící na ostrově Chortycja. Sič založil v roce 1552 Dmytro Vyšnevetský, hetman neboli vojenský vůdce Kanivu a Čerkas. Později stál v čele hlavního města ataman. V kozácké společnosti hrálo důležitou roli mnoho postav, kromě atamana například soudci nebo vojenští a administrativní úředníci, pro které se vžilo označení osavul.

Rada Záporožských kozáků byla nejvyšším správním, zákonodárným a soudním orgánem. Navzdory výše popsané komplikované hierarchii kozáci věřili, že by měl soud v Siči s každým zacházet stejně – bez ohledu na to, zda jde o náčelníka nebo obyčejného kozáka.

Mnoho národností, jedna víra

Do poloviny 17. století byla národnostní struktura Záporožské kozácké armády různorodá. Valerij Semenenko a Ljudmila Radčenko ve svém díle Historie Ukrajiny uvedli následující statistiky o národnosti kozáků. V té době se skupina skládala z mnoha různých národů žijících na ukrajinském území.

I když byli kozáci národnostně různorodí, jedno měli společné. Každý, kdo se k nim chtěl připojit, musel veřejně deklarovat svou pravoslavnou víru. Pravoslaví museli přijmout i ti, kteří vyznávali jiné náboženství. Bez splnění této podmínky neměli přistěhovalci právo stát se kozáky a žít v Záporožské Siči.

Kleinody jako symbol společenského statusu

Kozácké kleinody (tedy klenoty nebo poklady) sloužily jako symbol moci kozáckých vojenských a civilních úřadů. Poprvé je Záporožské armádě udělil polský král Štěpán Báthory na znamení kozácké nezávislosti na Polsku.

Kozáci kleinodům připisovali velký význam a náležitě s nimi také zacházeli. Kleinody schovávali pod zámkem v sičském kostele či ve vojenské pokladnici, a přemístit je mohli pouze na příkaz atamana.

Zkušení jezdci s citem pro kvalitu

V počátcích své historické existence nosili záporožští kozáci jednoduché oblečení. Na myšlenky o módě neměli samozřejmě čas ani peníze. Jejich život totiž tehdy provázela chudoba.

Jak si kozáci postupně budovali pověst, začali projevovat i svou náklonnost k luxusnímu zboží. Nejdražší oděvy záporožských kozáků byly utkané z hedvábí, damašku, sametu i látek z Turecka, Polska a Anglie.

Nejspíš nepřekvapí, že kozáci dokázali ocenit i kvalitní zbraně. Záporožská armáda byla vybavená vyspělou výzbrojí, kterou často získávala poražením nepřátelských vojsk.

Kozáci ctili hlavně takzvané chladné zbraně, například klasický turecký meč a kopí, se kterým bojovala pěchota i jezdectvo. Některá kopí byla dokonce vybavena čepelemi na obou koncích a používala se k zasažení více nepřátel najednou.

Za zmínku stojí také luky a šípy. Ty se účinností vyrovnaly jiným zbraním, samozřejmě ale nedisponovaly velkou rychlostí a spolehlivostí.

Kozáci, kteří často trávili více než polovinu svého života v táborech, měli také velkou úctu ke svým koním. Souhra kozáků s jejich zvířaty působila neuvěřitelně – dokázali přeskakovat koně v plném cvalu, jezdit na nich vestoje, nebo se skrývat pod jejich břichem.

Kozáci byli nepochybně impozantními válečníky a vojenskou sféru znali dokonale. Svým nepřátelům opakovaně uštědřili těžké porážky a často bojovali v zahraničí jako žoldáci, čímž prokázali svou dovednost i odhodlání.