Andrij Brodskyj: Tati, oni nás zastřelí, řekl mi syn

Křižanov je malá, malebná obec na Vysočině. Už z dálky uvidíte největší místní pamětihodnost, renesanční zámek. Kdysi sloužil jako ústav pro mládež se zdravotním postižením, nyní hostí rodiny, které prchly před válkou na Ukrajině. Z Kyjeva se sem dostali i Andrij Brodskyj, jeho autistický syn Mark (12) a dcera Sofia (17). Matka dětí s rodinou nežije, Andrij je rozvedený a nechce zacházet do detailů. Téma je pro něj příliš citlivé. Rozpovídal se však o tom, jak se mu jako otci samoživiteli daří začít nový život v cizí zemi.

Potkáváme se v jedné ze dvou křižanovských restaurací. Jakmile Andrij a jeho syn Mark vstoupí do místnosti, několik hostů je začne zdravit. „To jsou naši přátelé, Pipovi. Pomáhají nám od samého začátku,” vysvětluje Andrij. „Už jsme tu známí, místní jsou k nám neuvěřitelně vstřícní.“ Aby jim o něco lépe rozuměl, učí se česky – a o pár momentů později ukazuje, jak rychle mu to jde. „Jednu kávu, prosím. A malou Kofolu pro syna,” objednává u číšníka a začíná vyprávět svůj příběh.

Škoda že se nemohla přidat vaše dcera Sofia.

Taky mě to mrzí. Bohužel musí být v práci. Její příjem je pro nás teď nepostradatelný, já se musím většinu času starat o Marka. Jsem nesmírně vděčný, že ji mám a že je tak samostatná. Naštěstí ještě dostáváme podporu od českého státu.

I běžná denní rutina je pro Marka občas náročná, Andrij s ním proto tráví většinu svého volného času.

Takže vy vůbec nemůžete pracovat?

Stěží. Každé ráno Marka vozím do školy ve Velkém Meziříčí, kde pak čekám, abych ho zase odvezl domů. Nemůžu ho nechat samotného, nedokáže se obsloužit, neumí si ani namazat chleba nebo udělat čaj. Někdy však narazím na nějakou brigádu. V takových případech poprosím sousedy ze zámku, aby se o Marka na pár hodin postarali. Nicméně mě možná zaměstnají jako správce zámeckých pozemků, to by bylo skvělé. Zároveň bych tak mohl být Markovi pořád nablízku.

Vystudoval jste historii na Kyjevské univerzitě. Využíval jste na Ukrajině svou expertizu?

Ne, nikdy jsem nepracoval v oboru, neuživil bych se. Dělal jsem pro státní struktury, mimo jiné přímo pro ukrajinskou vládu. Pak jsem několik let podnikal. Naposledy jsem pracoval v oblasti bezpečnostních služeb.

Kdy jste zjistil, že má Mark autismus?

Doktoři ho diagnostikovali, když mu byly tři roky. Od té chvíle jsem musel slevit ze svých ambic i snů a v podstatě neustále se o něj starat. Mark se velmi fixuje na lidi a místa, je pro něj složité být beze mě.

V Kyjevě Mark chodil do školy?

Ano, nejdřív do standardní školy a inkluzivní třídy. Jenže se mu studium nedařilo, tak nám doporučili domácí vzdělávání. Učil se s ním především můj táta, Markův dědeček. Na podzim roku 2021 začal Mark chodit na internát, kde byl až do začátku války.

Mark se na naše interview šíleně těšil. Dokonce si připravil proslov: „Ahoj, já jsem Mark. Je mi dvanáct. Mám rád zábavu, hraní, běhání, skákání a plavání. A taky holky!“

Co si pamatujete z 24. února 2022?

Kolem páté ranní mě probudily výbuchy. Po první explozi za mnou přišla moje dcera, Mark ještě spal. Následovaly další exploze a uvědomil jsem si, že začala válka. Byl jsem vyděšený a neměl ponětí, co mám dělat. Hned první den se všude tvořily strašně dlouhé fronty, hlavně v lékárnách a obchodech. Celý den jsem lítal po městě a snažil se sehnat zásoby jídla i léků. Doporučil mi to můj otec – kdysi pracoval jako armádní špion a má řadu zkušeností s válkou.

Jak situaci zvládly vaše děti?

Sofia byla během prvních dní války velmi vyděšená, v podstatě žila i spala schovaná v koupelně. Po čtyřech dnech mi řekla, že by ráda utekla z Ukrajiny. Tak jsem ji doprovodil na evakuační vlak. V Polsku se s ní setkala má sestra, která už dlouho žije v Německu, a Sofia se k ní nastěhovala. Já, Mark a můj sedmdesátiletý otec jsme zůstali v Kyjevě, ve svém věku už děda odmítá cestovat. Nechtěl jsem ho nechat samotného, útěk pro mě nebyl prioritou. Do jisté míry jsem rezignoval a řekl si, že musím přijmout vše, co nastalo.

Ale nakonec jste odešel i vy a Mark.

Změnil jsem názor ve chvíli, kdy jsme se ocitli uprostřed ostřelování. Šli jsme se s Markem projít, najednou kolem proletěla raketa. Sestřelila ji ukrajinská protivzdušná obrana, dopadla asi 200 metrů od nás. Rána byla tak obrovská, že mi okamžitě zalehly uši a na chvíli jsem ztratil vědomí. Pak přišla další exploze. Byl jsem zmatený, ale díky Markovi jsem se po chvíli vzpamatoval a podařilo se nám utéct. Mark se běžel schovat pod klenbu jednoho z domů a já ho následoval. Pak mi řekl: „Tati, musíme odsud pryč. Hrozně se bojím.“

Cestou k zámku u nás zastaví auto. Z okýnka vykoukne jedna ze zaměstnankyň zámku a když vidí, že děláme rozhovor, přidá se k vyprávění. Popisuje, jak laskavý a milý člověk Andrij je. A že takových v životě moc nepotkáte.

Jak se vám podařilo přejít přes hranice Ukrajiny?

V době, kdy jsme se rozhodli odejít, už bylo zakázané, aby muži mezi 18 a 60 lety opustili zem. Protože však vychovávám dítě s hendikepem, platí pro mě výjimka. Musel jsem si jen zařídit všechny potřebné papíry. Můj otec nás zavezl k polsko-ukrajinské hranici, kterou jsme překročili a noc strávili v uprchlickém centru. Tam jsme potkali velice přívětivého muže Alexe, původem z Rakouska, který nás dovezl až do Prahy. Odjeli jsme 25. března, tedy zhruba měsíc poté, co začala válka. O dva dny později jsme už byli v Praze.

Jak jste útěk vysvětlil Markovi?

Marku, však pověz sám, proč jsme opustili Ukrajinu.

Mark: Protože začala válka a stříleli na nás.

Mark mi dokonce sám řekl: Tati, my nepřežijeme. Zastřelí nás.”

Proč jste se přestěhovali právě do Česka?

Nejdřív jsem myslel, že pojedeme do Německa za mou sestrou. Ale jakmile jsme přešli hranici, došlo mi, že to není dobrý nápad. Zážitek s výbuchy a ostřelováním u Marka spustil záchvaty, často začal nekontrolovaně běhat, křičet, bouchat hlavou do zdi a zakrývat si uši. V tomto stavu jsem ho nechtěl přivést k sestře, má dvě malé děti a nechtěl jsem dalším stresovým situacím vystavovat ani svou dceru, která s ní žila. Zvažoval jsem další možnosti a vzpomněl si na svého souseda z Kyjeva, Jana, původně Gruzínce. Se svou bývalou manželkou a třemi dětmi se přestěhovali do Prahy, bydleli v hostelu. Rozhodl jsem se, že půjdeme za nimi, a taky si tam pronajali pokoj. Později se k nám přidala i má dcera.

Co jste podnikali dál?

Když jsme přijeli do hostelu a ubytovali se, hned jsme zamířili do vízového centra, abychom získali všechny potřebné dokumenty. Byly tam obrovské fronty, ale jedna dobrá žena si nás všimla a pustila nás dopředu. Ale cítil jsem se trochu provinile, všude byly malé děti, těhotné ženy a starší osoby. Ti všichni si museli frontu vystát, přišlo mi to nepatřičné.

Dostala se Markovi profesionální pomoc?

Naštěstí ano. Kamarád Jano mi pomohl najít kontakt na Národní ústav pro autismus (NAUTIS). Spojili jsme se s psycholožkou a terapeutkou Sarou Urakbayevou, díky které se Mark dostal ze svého stavu. Pomoc poskytla bezplatně a jsme jí moc vděční, Markovi se znatelně ulevilo.

Od září chodí Mark do speciální školy a do zámku za ním pravidelně dochází terapeut. Proč se rodině žije líp v malé obci? „Ve městech je moc hluku, tady je nám dobře. Stěhování do Prahy nebo Brna zatím nezvažujeme,” vysvětluje Andrij.

Jak jste se ocitli tady ve Křižanově?

V pražském hostelu jsme strávili měsíc, poté pro nás sociální pracovníci našli domeček v Kundraticích, jenže jsme tam mohli zůstat jen pár měsíců. Tehdy jsem potkal velmi ochotnou ženu Ivanu, která nás poslala na jihlavský Odbor sociálních věcí. Asi hodinu po naší návštěvě jsme už měli ubytování v nedalekém Křižanově. A tak jsme tady, na zámku. Dřív tu bydlely děti s hendikepem, dnes uprchlíci z celé Ukrajiny. Každá rodina má svůj pokoj. Jakmile jsme dorazili, ihned jsme dostali jídlo a potřebné vybavení pro domácnost. Bylo to pro nás jako přijet do Hiltonu! (smích). Markovi se tu taky líbí, jsou tu děti, zvířata a rozlehlá zahrada.

Jak rozdílní vám přijdou Češi a Ukrajinci?

Velice. Když jsme žili v Kyjevě, řada lidí neměla pro Marka pochopení. Uráželi ho a křičeli na něj. Často mi říkali, že ho špatně vychovávám. Rodiče nechtěli, aby si hrál s jejich dětmi. Nikomu jsem nemohl nic dokázat, s jejich přístupem jsem se smířil a respektoval ho. Tady v Česku je to jiné. Lidé jsou tolerantní, dokonce zde, na malém městě, kde jsem po zkušenostech z Ukrajiny trochu čekal konflikty. Ale děti si s Markem hrají a ani jednou jsem neviděl, že by si z něj někdo dělal legraci nebo mu nadával.

Markovi se v Křižanově líbí? Nechybí mu Kyjev?

Jednou jsem se ho zeptal, jestli by se chtěl vrátit domů. Nechtěl o tom ani slyšet, a ještě dva dny panikařil. Rozumím proč. Lidé se tu k Markovi chovají ohleduplně, mají pro něj pochopení a jsou empatičtí. Všechno to vnímá. Chybí mu jen děda, často si volají i s videem a táta mu ukazuje svůj byt.

Jak se vám daří překonávat jazykovou bariéru?

Třikrát týdně k nám do zámku dochází úžasná učitelka češtiny Jana, vzdělává děti i dospělé. Učíme se spolu s Markem. Všemu rozumí, jen mluvení mu zatím moc nejde.

Mark se na Ukrajinu vrátit nechce. A co vy?

Nikdo neví, co bude dál a co se na Ukrajině stane. V následujících letech tam pro sebe nevidím budoucnost. Učím se česky a chci se stále zlepšovat, rád bych se tu usadil a našel si vyhovující práci, nebo možná dokonce založil firmu. Uvidíme, jak to půjde.

Vaše děti jsou tou největší motivací, která vám dává sílu, že?

Ano. Míval jsem ambiciózní plány a chtěl udělat velkou kariéru, ale nepotkávalo se to s potřebami rodiny. Uvědomil jsem si, že rodina je kříž, který musím nést na svých bedrech, a mé děti jsou mí strážní andělé. Mark mě toho o životě spoustu naučil. Jak být trpělivý, skromný. A za to jsem mu nepopsatelně vděčný.

Andrij je velmi přátelský, optimistický a upřímný člověk, který i přes veškerá příkoří vidí svět pozitivně.

DALŠÍ PŘÍBĚHY

Chybí vám tu něco?

Napište nám, jaká témata by vás zajímala.