Narativ 1: Ukrajina je umělý stát, přirozeně má patřit k Rusku
Argument, který zazníval už v roce 2014, tedy v době Krymské krize a první otevřené ruské agrese vůči Ukrajině. „Rusové říkají, že jsou jejich vpády opodstatněné, protože Ukrajina včetně Krymu je umělý útvar, který jim vždy patřil. Údajně si tedy berou zpět to, co je přirozeně ruské,“ vysvětluje Michael Romancov. Obdobnou rétoriku používá část ruských politických elit také ve vztahu k pobaltským republikám. Jenže uměle, tedy vytvořené člověkem, jsou všechny státy, příroda žádnému vzniknout nedala.
Ve světě najdeme státní útvary, které svou existenci můžou opřít o dlouhodobý kontinuální vývoj, ale narazíme také na státy, jejichž vývoj je naprosto nesouvislý. „Třeba takové Polsko. Historicky se jeho hranice překotně měnily, několikrát zaniklo a znovu se formovalo, ale dnes nikdo v evropském prostředí nezpochybňuje jeho existenci ani netvrdí, že Poláci nejsou národ,“ uvádí Romancov širší kontext. Také hranice Československa se měnily několikrát, ať už v období protektorátu, nebo po roce 1945, kdy Československo přišlo o Podkarpatskou Rus, z níž se stala Zakarpatská Ukrajina a součást Sovětského svazu. Tehdy se české a ukrajinské dějiny přímo protnuly.
Rovněž formování Ukrajiny bylo tedy diskontinuální. Počátky státu sahají do 19. století, kdy se místní obyvatelé začali vymezovat vůči jiným kulturám. Obdobný vývoj tehdy nastal v mnoha evropských zemích, u nás se pro něj vžil pojem Národní obrození. „Teritoriální formování, potažmo deformování ukrajinského prostoru v následujících desetiletích ovlivňovali různí aktéři. Ať už Rusko, či nějaká jiná forma ruského státu, ale také například Poláci nebo Rumuni,“ doplňuje Romancov. Po většinu 20. století Ukrajina teoreticky existovala, ale pouze v kontextu Sovětského svazu. Její hranice se dramaticky měnily zejména po druhé světové válce, až do připojení Krymu v roce 1954. Tehdy se území Ukrajiny zafixovalo a v této podobě hranice zůstaly až do roku 2014, kdy Rusko anektovalo Krymský poloostrov.
„V kontextu států střední a východní Evropy je překotný vývoj hranic naprosto běžný,“ uzavírá Michael Romancov. Ukrajina je zkrátka lidmi vytvořený stát jako každý jiný. Pokud by uměle vytvořené hranice měly být přijatelným důvodem k napadení, v podstatě každý evropský stát by s klidným svědomím mohl zaútočit na svého souseda.
Narativ 2: Brežněv byl Ukrajinec, proč tedy Ukrajině pomáhat
Primárně bychom měli soudit činy, nikoli národnost či etnicitu. Přesto se tvrzení, že byl Leonid Brežněv ukrajinského původů, používá k podpoření anti-ukrajinského diskurzu.
Brežněv, který stál 18 let v čele Sovětského svazu a spolurozhodoval o okupaci Československa v roce 1968, se sice narodil na území dnešní Ukrajiny, ale dvěma ruským rodičům. Podle serveru Seznam zprávy v některých dokumentech uváděl ukrajinskou národnost, v jiných zase ruskou. „Avšak místo, kde se narodíte, není definičním kritériem pro to, kdo jste. Podstatnější je, kým se cítíte být,“ míní Michael Romancov. Pokud bychom stejnou logiku používali i pro jiné státníky, museli bychom tvrdit, že Adolf Hitler byl Rakušan, jelikož se narodil na území Rakouského císařství, přestože se celý svůj aktivní politický život vnímal a identifikoval jako Němec. Josif Stalin se zase narodil v Gruzii, ale když se sovětský prostor začal rusifikovat, sám sebe vydával za Rusa.
Také značná část špičkových reprezentantů USA se narodila mimo Spojené státy. Třeba takový Arnold Schwarzenegger, rodák z okolí rakouského Štýrského Hradce, nebo Henry Kissinger, narozený v německém Fürthu. A co Karel IV., považovaný za největšího Čecha? „Po otci měl blízko k lucemburské dynastii a po matce k přemyslovské. Sám by se za Čecha nikdy neoznačil,“ říká Romancov.
Důležitější než původ lidí, včetně Leonida Brežněva, jsou jejich funkce a rozhodnutí. „Nezáleží ani tak na tom, zda byl Brežněv víc Ukrajincem, či Rusem. Především byl komunistou a stál v čele Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS). Etnická afiliace byla naprosto druhotná,“ rekapituluje Romancov.
Narativ 3: Československo v roce 1968 obsadili i Ukrajinci, není důvod s nimi sympatizovat
V roce 2018 tehdejší předseda KSČM Vojtěch Filip v rozhovoru pro britský deník The Guardian prohlásil, že hlavní silou invazních armád v roce 1968 byli Ukrajinci, a nepřímo je tak z okupace obvinil. Už tehdy byl osočen z překrucování historie. „Československo neobsadili Ukrajinci, ale armády Varšavské smlouvy. Všechny na naše území vstoupily z jednoho prostého důvodu: dostaly k tomu pokyn z Moskvy. Neznamená to však, že všichni, kdo měli v rukou otěže moci, byli etnicky Rusové,“ vysvětluje Michael Romancov. V politbyru seděli kromě Rusů a Ukrajinců například také Bělorusové.
Rusové však měli jako nejpočetnější národ SSSR naprostou převahu v KSSS, která o okupaci rozhodovala. „Koneckonců ruština byla univerzálním jazykem pro celý sovětský prostor a všechny sovětské republiky byly více či méně rusifikované, nikoli ukrajinizované. Jiný jazyk se v podstatě neuznával. Řada menších etnik a národů musela tvrdě bojovat za to, aby jejich jazyk nebo způsob písma zůstal zachován – například Gruzínci,“ dodává Romancov. Tvrzení, že za okupaci nesou vinu či její část Ukrajinci, je tedy zcela mylné.
Jak zmizel ruský pocit viny
Ruská federace v dobách gorbačovské, jelcinovské a zpočátku i putinovské politiky připouštěla, že je odpovědná za řadu kontroverzních událostí, které se děly v Sovětském svazu. Pak se ale zásadně změnil vztah Ruska a západních zemí. Taková rétorika je dnes passé, ze Západu je opět nepřítel a k dobám Sovětského svazu se představitelé Ruska nostalgicky vrací. Politický geograf Michael Romancov nabízí srovnání s Německem: „Současná německá politika nemá nic společného se Třetí říší, ale přesto vidíme, že si německé politické elity vůči nám i komukoli jinému ve světě i v Evropě uvědomují odpovědnost za události druhé světové války.“ Koncept kolektivní viny je komplexní problém s potenciálně negativními následky, avšak naprostá ignorace minulých zločinů zůstává překážkou pro vývoj vnitřní i zahraniční politiky Ruska.
Narativ 4: Na Ukrajině vládne nacistický režim, který utlačuje obyvatele ruského původu
Tvrzení, které bylo nejfrekventovanější po oznámení ruského útoku na Ukrajinu v únoru 2022, ale v různých adaptacích se objevuje dodnes. Rusko prohlašuje, že na Ukrajině vládne nacistický režim a že jsou Ukrajinci následovníci fašistů. Později se přidala druhá linka, podle níž jsou údajné ukrajinské nacistické skupiny podporované, nebo možná dokonce vytvořené jakýmsi západním „inkubátorem“.
„Rusko však nikdy nepředložilo žádné důkazy, které by tezi potvrzovaly. Na jednání mezinárodních organizací, včetně půdy OSN, se Rusko nikdy nezdráhalo vytáhnout témata, která pro něj byla důležitá. Nikdy ale nedokázalo prezentovat důkazy o utlačování obyvatel ruského původu,“ shrnuje Romancov. Na Ukrajině sice existuje krajní pravice (i levice, tak jako v každé evropské zemi), ale ani jedna skupina neměla nikdy takovou podporu, aby se z ní stala relevantní politická síla.
Rusko tento narativ navíc nepoužívá poprvé. Stačí se vrátit do roku 1949, kdy vzniklo NATO. V roce 1954 do něj pak vstoupila Spolková republika Německo. Od toho okamžiku propaganda v celém východním bloku tvrdila, že se NATO stává hitlerovým pohrobkem. „Tehdy u nás vycházel satirický časopis Dikobraz. V kreslených vtipech byli vyobrazení generálové Severoatlantické aliance v uniformách, které nápadně připomínaly uniformy nacistického Německa. A když některé z kreslených figur vrhaly stín, vypadal jako Hitler nebo runy SS,“ vzpomíná Michael Romancov. Narativ o nacistickém NATO razil Sovětský svaz až do konce 80. let, kdy se východní blok začal rozpadat. „Obvinění Ukrajiny z nacismu je jen oprášení staré propagandy, svého času velmi úspěšné. Ruská politická elita se dlouhodobě snaží sama sebe rámovat jako pokračovatele hrdinného odporu z roku 1945 a bylo jasné, že když oni jsou potomci vítězů, potřebují i nepřítele a poražené. Stali se jimi Ukrajinci a Západ.“
Může válka Ukrajině přinést i něco pozitivního?
Je pravděpodobné, že až válka skončí, na Ukrajinu zamíří velmi silná mezinárodní a humanitární pomoc. „Hovoří se o Marshallově plánu pro Ukrajinu. Obrovský problém bude odminovat území zasažená válkou, ale řada zemí prohlásila, že udělá maximum pro to, aby byla země znovu obyvatelná. Nejspíš se postaví moderní infrastruktura, mosty, silnice… A tvář státu se promění. Musíme si však uvědomit, že Ukrajina měla i před konfliktem řadu potíží, které s koncem války nezmizí. Byla pro ni typická velká korupce a malá vymahatelnost práva,“ upozorňuje politický geograf Michael Romancov. Až čas ukáže, jak se bude Ukrajina vyvíjet politicky a jestli se dokáže zbavit těžkostí z doby předválečné.
PhDr. Michael Romancov, Ph.D.
Politický geograf, pedagog a publicista. Působí na Katedře politologie Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy a na Metropolitní univerzitě Praha. Přispívá do řady českých periodik. Je absolventem Pedagogické fakulty, Filozofické fakulty a Fakulty sociálních věd UK i autorem několika publikací. Mluví plynule anglicky a rusky.
