1. A co náboženství?
První, čeho jsem si po přestěhování do Česka všimla, bylo náboženství. Nebo spíše jeho absence. Většina lidí v České republice je nevěřící – často ateisté nebo agnostici. Obecně je Česká republika jednou z nejméně náboženských zemí v Evropě a někteří Češi spíš než církvi věří jisté magii, astrologii a věštbám. Ukrajinci jsou naopak většinou věřící, dnes se 78 % z nich hlásí k ortodoxním křesťanům. O Velikonocích a jiných velkých náboženských svátcích je na Ukrajině návštěva kostela tradicí.
2. Češi jsou větší individualisté.
To samozřejmě neznamená, že by obyvatelé České republiky měli tendenci myslet jen na sebe. Chci tím říct, že Češi se na rozdíl od Ukrajinců většinou neshlukují do skupin. Častěji také respektují osobní prostor ostatních a neporušují jeho hranice. Ukrajinská společnost je zase takovým mixem mezi individualistickými a kolektivistickými myšlenkami. Od dob Sovětského svazu ukrajinská společnost, zejména starší generace, inklinovala ke kolektivismu. Mezi mladými lidmi je však stále častější individualismus. Pokud jde o ukrajinské migranty, často se shromažďují ve skupinách. Zvláště patrné je to u ukrajinských diaspor v zahraničí, například v Kanadě, USA a Polsku.
3. Hokej je v České republice na prvním místě, na Ukrajině je to fotbal.
Je to jednoduché – v Česku byste měli znát Davida Pastrňáka a Tomáše Hertla, na Ukrajině Andrije Jarmolenka a Viktora Tsyhankova. Přestože se hlavní národní sporty liší, Ukrajina a Česká republika mají něco společného – sport je mezi místními obyvateli oblíbený. Pokud bydlíte v Oděse, můžete často zrána pozorovat sportovce na přímořské promenádě nebo na venkovních sportovištích, v Praze zase uvidíte spoustu běžců i lidí v posilovnách.
4. Turistika je mezi Čechy oblíbenou venkovní aktivitou.
Jak trávíte své víkendy? Na Ukrajině patří mezi běžné víkendové aktivity výlet do přírody nebo do města na piknik. V Česku vede turistika. Češi rádi vyrážejí do divočiny ve dvojici, s přáteli nebo s celou rodinou. Často se stany a velkými batohy.
5. Co mě překvapilo ze všeho nejvíc – koncerty i další akce se v Česku konají ve všední dny.
V ukrajinských městech se všechny koncerty, festivaly a divadelní představení konají v pátek, sobotu a neděli – alespoň mimo letní sezónu. V České republice se koncerty poměrně často konají v pondělí, středu, či jiné všední dny. Myslím, že je to proto, že Češi si život více užívají. Většina místních tak v 6 hodin večer skončí v práci a zbytek dne tráví na nějaké akci. Na Ukrajině je naopak vše v neustálém shonu, mnoho lidí pracuje nepravidelně a volna si užíváme většinou o víkendech.
Dvě otázky pro politického geografa
V září 2022 jsem se potkala s politickým geografem a vysokoškolským pedagogem Michaelem Romancovem, který se specializuje mimo jiné na historii mezinárodních vztahů. Probírali jsme rusko-ukrajinský konflikt – a u té příležitosti jsem mu položila i tyto dva dotazy.
Měli by teď všichni Ukrajinci mluvit výhradně ukrajinsky? Jaký vliv by taková změna měla na naši kulturní identitu?
Zcela upřímně, jasnou odpověď nemám. Věřím však, že je pro každého člověka výhodné, aby uměl mluvit více než jedním jazykem. V bývalém Československu uměla většina populace až do roku 1945 německy, případně němčině aspoň rozuměla. Po druhé světové válce zemi opustilo na 3,5 milionu Němců, i když šlo o občany Československa. A s nimi se ze země ztratila i němčina. Dnes by pro nás přitom bylo výhodné umět tento jazyk, přeci jen sousedíme jak s Německem, tak s Rakouskem. Doufám, že se jednoho dne ruština opět rehabilituje. Zároveň je však žádoucí, aby primárním jazykem na Ukrajině zůstala ukrajinština.
Když jsem se začala učit česky, všimla jsem si, že se v češtině říká „na Ukrajině“, nikoli „v Ukrajině“. My Ukrajinci to vnímáme trochu ofenzivně, první spojení často používají Rusové, aby dali najevo svou nadřazenost a ukázali, že Ukrajina je jakýsi ostrov, takové předměstí Ruska. Je tento politický kontext platný také v češtině?
Místní lingvisté a politologové tuto problematiku hojně diskutují a zaměřují se právě na to, zdali má zmiňovaná předložka nějaký ofenzivní charakter. Sám si myslím, že spíš ne a že používání vyplynulo přirozeně – vždyť říkáme i „na Slovensku“, nikoli „ve Slovensku“. Přestože toto spojení nemusí ukrajinským uším lahodit, věřte, že není míněno zle.
PhDr. Michael Romancov, Ph.D.
Politický geograf, pedagog a publicista. Působí na Katedře politologie Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy a na Metropolitní univerzitě Praha. Přispívá do řady českých periodik. Je absolventem Pedagogické fakulty, Filozofické fakulty a Fakulty sociálních věd UK i autorem několika publikací. Mluví plynule anglicky a rusky.
Všimli jste si mezi Ukrajinci a Čechy nějakých podobností či rozdílů? Podělte se s námi o své zkušenosti!
