Organizace Dětem Ukrajiny pomáhá ukrajinským dětem, které se v důsledku války ocitly v České republice. Škola této organizace je ideálním místem pro děti, jejichž rodiče neví, kdy se vrátí na Ukrajinu. Respektuje totiž ukrajinský vzdělávací systém, a děti tak po návratu do své domoviny mohou plynule pokračovat ve výuce. Učí se ale i česky. Paní Oksana je v Praze už přes 27 let a pro organizaci žije.  Do školy vkládá vlastní finance a veškerý svůj volný čas.  

Vy sama učitelkou nejste. Jak tedy vznikla myšlenka ukrajinské školy?  

Hlavně na začátku války bylo potřeba pomáhat. S rodinou jsme přemýšleli, jakým způsobem se můžeme zapojit my. Mám ráda děti, a tak jsme vytvořili dětské koutky. Začínali jsme v knihovně a uvažovali, co dál. Chtěli jsme najít větší prostor, kde budou děti z Ukrajiny pospolu. Hlavní myšlenka byla dostat je z domácího prostředí, aby celý den neposlouchaly, jak maminka pláče.  

Z knihovny jste se přesunuli sem – na Prahu 4? 

Ne hned. Na začátku k nám docházelo až 280 dětí. Měli jsme čtyři pronajaté prostory v různých částech Prahy. Školy svatého Augustina a Nový PORG nám pomáhají od samého začátku. Na Křižíkově ulici nám dokonce prostory pronajímala církev. A teď jsme tady – na Praze 4, v kancelářských prostorách. Vloni jsme je ještě díky sponzorům využívali bezplatně, teď už musíme platit.  

Momentálně k vám dochází více než stovka dětí. 

Ano, 89 dětí do školy a 28 do školky. Jsou to děti, které se nedostaly do českých škol. Druhou podmínkou přijetí k nám je potvrzený status uprchlíka. Ve škole vyučujeme podle ukrajinského programu. Jsou tu děti, které oficiálně navštěvují ukrajinskou školu a výuky se účastní online. Aby nemusely být doma samy bez maminky, jsou tady a my jim pomáháme. Dostávají od nás hodnocení, na základě kterého jim pak ukrajinská škola vydá vysvědčení. Kapacita je ale omezená kvůli prostorům. Ty nejsou velké – do jedné třídy se vejde maximálně 12 dětí. 

Jak sháníte finance na provoz školy? 

Hodně nám pomáhá organizace Člověk v tísni, od které jsme dostali už přes milion korun. Šlo vlastně o jednoho z prvních sponzorů, který se nám ozval. Momentálně získáváme finance hlavně díky grantům. Od Magistrátu hlavního města Prahy jsme třeba vyhráli grant na výuku českého jazyka na čtyři měsíce. Sponzoři ale už moc nejsou, i když pomoc stále potřebujeme.  

Pedagogy jste našla snadno? 

Ano, sehnat vyučující vůbec nebyl problém. Potřebovala jsem například učitele češtiny a angličtiny a přes noc se mi přihlásilo 50 kandidátů. Momentálně tu máme 22 učitelek. Děti mají velmi kvalitní výuku. Učí je i paní profesorka z univerzity. Ani na Ukrajině se k takovým kapacitám jen tak někdo nedostane. 

Chtěla byste otevřít akreditovanou česko-ukrajinskou školu. 

O takové škole sním. Pracujeme na tom, už jsem mluvila i s Ministerstvem školství. Žádost určitě podám, ale bohužel ji budou moci schvalovat až následující rok. 

Připomínáte si s dětmi domov – Ukrajinu? 

Nikdo si není jistý, jak dlouho tu děti zůstanou a jestli se vrátí domů. Snažíme se proto udržovat ukrajinské tradice a zvyky při životě. Chceme, aby ukrajinská kultura mezi nimi nevymřela, aby věděly, odkud jsou. Teď za námi třeba byli ukrajinští fotbalisté, kteří v Praze porazili Makedonii. Povídali si s dětmi i rodiči. Kromě ukrajinské kultury ale děti seznamujeme i s tou českou. 11. listopadu je den válečných veteránů a my pojedeme do Kořenova. Minulý rok jsme tam s dětmi zasadili alej vděčnosti českému národu. Každý stromek má svou cedulku, kde je jeho název, jméno dítěte z Kořenova, které se o něj má starat, a oblast Ukrajiny, ze které pochází dítě, které stromek sázelo. Tak se pojedeme podívat, jak se stromkům daří. Dodržujeme i dušičky, připomínáme si mrtvé. Minulý rok jsme slavili Mikuláše. Je toho tolik, furt něco podnikáme a vymýšlíme.  

A mluvíte i o válce.  

Stále si ji připomínáme. Několikrát za námi byli i vojáci, kteří tam teď válčí. Děti musí vědět, co se u nich doma děje a naučit se, jak s tou situací pracovat. Hlavně ty starší hodně trpí. Odešly z prostředí, které mají rády, nechaly tam kamarády, tatínky. Máme ale školního psychologa, na kterého se můžou kdykoliv obrátit. 

Jak často mají děti hodiny češtiny? 

Děti se učí česky třikrát týdně. Odpoledne pak probíhá příprava na přijímací zkoušky pro starší žáky. Ti během ní probírají základy matematiky, fyziky a chemie v českém jazyce. 

Dříve jste pracovala na českých školách jako učitelka češtiny a angličtiny. Jak jste zvládla nastavit výuku pro ukrajinské děti? 

Na začátku jsem se držela metody „pokus omyl“. Klasické učebnice češtiny se ukázaly jako nefunkční. Ve třídě se nám totiž schází velmi nehomogenní skupinky dětí, které mají hodně rozdílné znalosti. Někdo je v Česku měsíc, někdo rok. Jeden má za sebou kurzy, druhý začíná od nuly. Hodiny jsou velice náročné na přípravu a najít jednotný postup je těžké. Musíte totiž vymyslet, jak pracovat s jedním materiálem na různých úrovních.  

Když se vám klasické učebnice neosvědčily, s čím pracujete?

Snažím se obsáhnout učivo, které by měli žáci podle svého věku zvládnout pro případ, že by nastoupili do české školy. Používám k tomu materiály z různých zdrojů. Používám učebnice, které jsou určené pro zrychlenou výuku cizinců. Zmínit můžu například Domino, Česky krok za krokem, Česky raz dva, Hezky česky, Česky levou zadní nebo Česky, prosím Start. Hodně pracuji i s materiály dostupnými na internetu. Společnost META provozuje portál inkluzivniskola.cz, kde najdete spoustu dokumentů ke stažení. Pořádá také workshopy, kterých se účastním. Portál umimecesky.cz zase nabízí spoustu interaktivních her. 

Jakým stylem výuka probíhá?

Hlavním pravidlem je maximálně zjednodušovat – mluvit jednoduše, pomalu, zřetelně, používat obrázky i rozlišovací barvy. Pracujeme ve skupinkách, hrajeme pantomimu, pexeso a používáme hravý dril – například stojíme v kroužku, házíme si nějaký předmět a rychle si opakujeme pády. Když je nějaké dítě na češtinu hodně nadané, může mi dělat asistenta a předávat instrukce ostatním. Já na děti mluvím jen česky. Samozřejmě jsem se musela naučit základy ukrajinštiny, na hodinách se ji ale snažím spíš zakazovat.

Jak děti zvládají gramatiku?

Je pro ně šíleně těžká, učíme se ji proto v kontextu. Vymyslíme si nějaké téma – například kino. Na co půjdeme? Co si koupíme? A kdo půjde s námi? Na základě těchto příkladů si pak vysvětlujeme gramatiku. Do sešitů lepíme zjednodušené gramatické tabulky a přehledy gramatiky – velmi nápomocná praktika. Také spolupracuji s dalšími vyučujícími. Když učitelka ukrajinštiny dětem vysvětluje nějaký gramatický jev, já na ni navážu a v češtině děláme to samé. Snažíme se takhle kooperovat, děti se pak učí snadněji.

Děti jsou zvyklé na azbuku. Teď se musí učit latinku. Je to pro ně těžké?

Pletou se jim písmenka. Naše Y je jejich U. Latinku si ale osvojili během šesti týdnů. Je složité mezi latinkou a azbukou přeskakovat, ale učí se rychle. Problém jim dělají pády, koncovky, skloňování – a nejhorší jsou slovesné třídy. Mají tu „nevýhodu“, že jsou v ukrajinském prostředí a mluví spolu jen ukrajinsky. Naučit se česky je tedy pro ně mnohem těžší než pro ukrajinské děti v tuzemských školách. 

Vidíte u dětí zájem o češtinu?

Jak u koho. Některým zcela chybí motivace. Nemají totiž představu, jak dlouho tady zůstanou.  Ani jejich rodiče si nejsou jistí. V takových případech je potřeba v nich motivaci probudit. Já jim říkám, že není důležité, jak dlouho tu budou, že češtinu potřebují teď a tady. Když si najdou kamarády, musí se s nimi nějak domluvit. Říkám jim, že jsou mladí, mají na učení hodně času, a proto jim to pravděpodobně půjde lépe a rychleji než rodičům, kterým budou moct následně pomáhat. A hlavně je chválím za sebemenší úspěch.