Adaptační centrum pomáhá ukrajinským studentům, kteří se kvůli válce přestěhovali do České republiky – ať už sami, nebo s dalšími rodinnými příslušníky. Nabízí jim kariérní poradenství, výlety, volnočasové aktivity, ale i přípravný kurz, který jim má pomoci s přestupem na české školy. Dominika za ním stojí od samého začátku.

Centrum jste založili rychle, do akce jste se dali hned v prvních dnech války…

Byla to jízda! Věděli jsme, že je potřeba reagovat rychle, první ukrajinští studenti začali do Česka přicházet bezprostředně po vypuknutí války. Velmi brzy se nám podařilo sehnat peníze od Seznamu. Post Bellum sídli na Vinohradech, pro centrum jsme ale potřebovali najít samostatné prostory. Ty nám zařídila společnost Central Group – a navíc jsme je mohli využívat zdarma. Bonami jsem požádala o vybavení, HP nám věnovalo techniku… slovo dalo slovo a do tří týdnů jsme měli hotové Adaptační centrum. Ta solidárnost ve společnosti byla opravdu obrovská.

A co zaměstnanci centra? Jak jste sehnali učitele a další profesionály?

Začali jsme poptávat ukrajinské pedagogy a následně dali dohromady tým učitelek. Každá měla jinou aprobaci, a tak jsme vymysleli systém, podle kterého se mohly postupně točit v našich třídách. Pak jsme poskládali tým češtinářek. Hlásily se nám většinou studentky vysokých škol, maminky na rodičovské dovolené nebo důchodkyně.

Proč jsi do Adaptačního centra po hlavě skočila i ty? 

Válka velmi ovlivnila můj život. Měla jsem pocit, že když nezačnu pomáhat, zblázním se. Vnímám jako velké štěstí, že můžu pracovat v organizaci, která se věnuje právě takovým projektům pomoci. Když jsem zjistila, že můžu dát dohromady Adaptační centrum, brala jsem výzvu jako součást mojí práce – a jako něco, co je potřeba udělat. 

Centrum slouží primárně studentům od 14 do 18 let. Proč právě tato věková skupina?

Jsme silně napojení na pedagogy v České republice, a tím pádem máme aktuální informace ze školního prostředí, které můžeme předat dál. Také máme zkušenosti s otevřením střední školy. V září 2021 přivítalo naše soukromé humanitně zaměřené Gymnázium Paměti národa první studenty. I na našich vzdělávacích projektech pracujeme převážně s žáky druhého stupně základních škol a prvního stupně středních škol. Velmi brzo po začátku invaze nám začalo docházet, že do Česka určitě dorazí hodně ukrajinských studentů v tomto věku a není možné, aby se vešli do českých středních škol. Kapacita středoškolských institucí v České republice, a v Praze obzvlášť, je dlouhodobě vyčerpaná. Ale povedlo se! Studenty jsme nakonec na školy narvali, ale byl to boj. 

Původně mělo jít o krátkodobý projekt, dveře Adaptačního centra jsou ale stále otevřené. Proč pokračujete?

Nejprve jsme začali s edukačně adaptačním programem, který měl trvat tři a půl měsíce. Docházelo do něj plus mínus šedesát studentů. Fluktuace byla na začátku opravdu vysoká. Cílem nebylo, aby u nás studenti každý den plnili povinnou docházku. Chtěli jsme jim dát prostor, ve kterém se budou cítit bezpečně, kde budou mít pocit nějakého rozvrhu a trávit čas se svými vrstevníky. Mysleli jsme i na adaptaci, takže jsme je seznamovali s českými studenty, brali je na kulturní akce, zapojovali je do eventů Post Bella a pomáhali jim s tím, co bylo potřeba. Protože všechno klapalo dobře, začaly se uvolňovat další finanční prostředky. Díky nim jsme mohli pokračovat. Dali jsme dohromady nultý ročník pro zájemce o nástup na střední školy. Probíhal každé dopoledne a docházelo do něj 36 studentů – tam už byla fluktuace nižší. Projekt měl úspěch, a tak pokračujeme dál. V září 2023 otvíráme další nultý ročník. Už máme přes 60 zájemců.

Velkou část výuky tvoří čeština…

Zaměřujeme se zejména na její gramatickou stránku, aby studenti uměli vyjmenovat slovní druhy, chápali syntax a rozklad věty. Pak samozřejmě klademe velký důraz na konverzační češtinu. Ta je pro ukrajinské studenty lehkým úkolem, protože ji slyší kolem sebe. Čeština je navíc ukrajinštině velmi podobná. Největší problém studenti mívají se psaným projevem – azbuka a latinka jsou dva zcela odlišné systémy. Pak máme akademickou češtinu, kterou vedou studenti vysokých škol. Přišel k nám například student matematiky. Ukrajinským studentům vysvětloval teorii předmětu a zároveň je naučil potřebné názvosloví v češtině. Dále v centru vyučujeme i angličtinu, dostala ji na starost angličtinářka z Ukrajiny, a psychologii – spolupracujeme s psychoterapeutkou a nabízíme také možnost individuálních sezení. 

Naučily tě studenti na oplátku ukrajinsky?

Během prvních dnů jsem se naučila „skoč“, což je izolepa. A pak „nevěsta“, slovo má stejný význam i v češtině. Postupně jsem studentům začala víc a víc rozumět. Mluvili na mě ukrajinsky a já jim odpovídala česky. 

Jaké další aktivity Adaptační centrum zprostředkovává?

Studentům představujeme Prahu. Samozřejmě vyjíždíme i mimo město. Dále nabízíme kariérní poradenství. Pomáháme s výběrem školy, s podáním přihlášky, s administrativními věcmi, telefonáty. Počáteční zmatek nebyl jenom na straně rodičů a studentů, ale i na straně škol. Pomohly naše ukrajinské učitelky, které už v té době byly hodně zdatné v češtině a se školami komunikovaly samy. 

Dostali se tedy „vaši“ ukrajinští studenti díky centru na střední školy? 

Není to tak, že by všech 36 studentů začalo chodit do školy, ale ti, co se pro studium rozhodli, se dostali. A nejenom na střední, ale i na vysoké školy. Mezi školním systémem na Ukrajině a ČR jsou velké rozdíly. Pro studenty v tomhle věku není jediná možnost nastoupit u nás na střední školu. Můžou si dodělat střední školu na Ukrajině online, ta netrvá čtyři roky, ale dva roky. Pak dostanou vysvědčení, které se rovná naší maturitě, a když chtějí, pokračují na vysokou školu. Jedna třetina našich studentů se rozhodla jít na českou střední školu, jedna třetina rovnou na vysokou, a ta poslední třetina dál studuje ukrajinskou školu a uvidí. 

Udržujete se studenty kontakt, i když do centra už nedochází?

Zrovna včera mi jeden ze studentů psal, že se prý dostal na tři vysoké školy. Neustále spolu komunikujeme. Strávili jsme spolu spoustu času a stali se z nás opravdoví přátelé, komunita, která si pomáhá navzájem.

Jste si tedy skutečně blízcí. Svěřují se ti se svými problémy?

Měli jsme pár studentů, kteří jsou v Česku úplně sami. Samozřejmě s nimi řešíme bydlení, finanční problémy, nonstop prosby o nějaké brigády nebo nalezení terapeuta. Ty finanční problémy jsou myslím nejsilnější. Několikrát se stalo, že k nám už studenti už nemohli chodit a museli jít pracovat. 

Vybavíš si moment, kdy sis řekla „tohle vážně stojí za to“?

Takových momentů je neuvěřitelné množství. Skrze příběhy, které slýchám, se mi opravdu změnil pohled na svět. Nikdy na ně nezapomenu. Dominika před Adaptačním centrem je jiná než Dominika po něm. Ten vděk, který mi studenti vyjadřují, ty momenty absolutního dojetí… Baví mě každý společně prožitý den, konverzace a smích. Obdivuji odvahu, kterou u studentů vidím, cílevědomost učit se jazyk a potom komunikovat. Každý den mě přesvědčují, že má moje práce smysl.

Vzpomeneš si naopak na chvíli, kdy toho na tebe bylo příliš?

Hned první den, když jsme Adaptační centrum otevřeli, jsem volala kolegyni, že terapeutickou podporu potřebují nejen naši studenti, ale i celý tým a já. Začátky byly hodně těžké. Studenti se sice smáli a normálně žili, ale jejich pohledy byly úplně prázdné. Každý den jsem poslouchala nejrůznější příběhy. Vyrovnat se s nimi bylo velmi náročné. Práce v Adaptačním centru je psychicky náročná.

Setkala ses někdy s negativními komentáři vůči Adaptačnímu centru a tomu, co děláte?

Občas se nám stává, že jedeme autobusem za Prahu a cestujícím se nelíbí, že si naši studenti třeba povídají, protože mají být ticho a ideálně vůbec nebýt v České republice. Takových narážek a xenofobních komentářů pár bylo.

Až se situace uklidní, chtěla by ses na Ukrajinu podívat?

Už jsme se s holkama-učitelkama domlouvaly, že je všechny navštívím. Moc se těším. Snad už brzy…