Upřímně řečeno, donedávná jsem si nemyslela, že se na Ukrajinu vrátím dřív, než skončí válka. Nechtěla jsem vidět jak mé město, Oděsu, zničila válka – přála jsem si ji pamatovat přesně takovou, jaká byla před mým odjezdem. Čím dál víc se mi ale stýskalo po rodičích. Naposledy jsem je viděla o Vánocích v roce 2022, kdy přijeli do Prahy. 

Pak mi moje blízká kamarádka, která uprchla před válkou do jiné země, napsala, že se na Ukrajinu taky chystá – a shodou náhod svůj výlet plánovala na stejný termín, o kterém jsem přemýšlela i já. Zakázala jsem si tedy přehnaně přemítat nad všemožnými scénáři a rychle jsem si koupila letenky, abych si svou cestu zase nerozmyslela. 

Jak jsem se během války dostala z Prahy do Oděsy?

Všichni Ukrajinci, kteří se vrací domů za svými příbuznými či přáteli, dobře vědí, že je čeká složitá cesta. Abych se dostala z Prahy do Oděsy, musela jsem nejprve přes Vídeň letět do Kišiněva a odtud jet dál autem. Do Oděsy se dá dostat různými způsoby, ale tento se mi zdál časově i finančně nejvýhodnější. Celá cesta nakonec zabrala 12 hodin. Měla jsem velké štěstí, že se můj řidič vyznal v situaci na moldavských hranicích a cestu jsme tak zvládli celkem rychle.

Emoce po příjezdu domů

Když jsem přijížděla k Oděse, byla už skoro noc. Ihned jsem začala nakukovat do temných uliček a hledala jsem místa, která znám z dětství. Celou cestu z Moldavska do Oděsy jsme si s taxikářem povídali. Jakmile jsme přijeli do města, začal se ptát, jak se cítím a jestli mi nechyběl domov. Samozřejmě, že chyběl. Ale kdybyste v tu chvíli zhmotnili všechny mé pocity, ležela by před vámi spleť nití. Cítila jsem zmatek, stesk po domově, touhu vidět své milované, štěstí a zároveň smutek. Když jsem se blížili domů, rozhodla jsem se natočit, jak mě rodiče vítají. Jako malou vzpomínku. Nakonec jsem dokumentovala všechny okamžiky této krátké, ale tak vřelé a nezapomenutelné cesty. Když mě rodiče vítali, měli v očích slzy. Já také. 

Jak jsem strávila 4 dny v Oděse?

Strašně mě baví plánování, takže jsem si každý den strávený doma rozvrhla v Google kalendářích. Během své návštěvy jsem chtěla stihnout lékařské prohlídky, setkání s přáteli, a dokonce i focení pro kavárnu, kde jsem dříve, když jsem žila v Oděse, pracovala. V mezičase jsem si našla i hodinku na procházku po svém oblíbeném městě, během které jsem si připomněla známá místa. Co se od mého odjezdu změnilo? V ulicích bylo mnohem méně lidí. Mnozí se totiž odstěhovali. Zničené budovy připomínaly hrůzy válečných útoků a po městě se procházeli vojáci. Mnoho věcí bylo jiných – ale ne zdejší lidé!

Obyvatelé Oděsy byli vždy známí tím, že se dokážou přizpůsobit všem těžkostem a užívat si života, ať se děje cokoliv. Teď už s jistotou vím, že to nebyly jen povídačky. Pláž byla uzavřená a koupání zakázané – na malém kousku přístupného písku se přesto opalovali lidé. Pro obyvatele Oděsy je totiž léto nerozlučně spjato s mořem. Místní kultura je také provázaná s trhy. Jistě, válka je válka. Na trzích ale stejně stály místní stařenky a prodávaly sezónní ovoce i zeleninu. 

A ty restaurace! Svým českým přátelům vždy s nadšením vyprávím o místních podnicích. Obyvatelé Oděsy dál pokračují ve své práci, ať se děje, co se děje. Během svého výletu jsem si udělala malou gastronomickou vycházku a teď už vím, že Ukrajinci se zkrátka nedají zlomit. Proč? Jídlo je stále tak skvělé jako před válkou, dívky chodí do restaurací v krásných šatech, jako by byly na dovolené, a číšníci s hosty i nadále žertují, jako by byli jejich staří dobří známí. 

Potkalo mě ale i pár nepříjemností. V noci mě několikrát vzbudily letecké nálety. Když slyšíte sirény, musíte se podle pravidel přesunout do protileteckého krytu. Moji rodiče, stejně jako celá řada dalších místních obyvatel, už jsou na alarm zvyklí, ale já samozřejmě ne. Sirény nejsou něco, na co byste si měli zvykat – ale lidé zkrátka chtějí dál normálně žít, ať se děje cokoliv.

Stála má návštěva za to?  

Rozhodně. Když jsem se vrátila domů, bylo to, jako bych nikdy neodešla. Jsem místním obyvatelům neskutečně vděčná, že se díky nim cítím doma, bez ohledu na situaci. Setkání s rodinou i přáteli mi udělalo obrovskou radost a teď už vím, že se Oděsu nemusím bát navštívit – i když je válka. Všechny ty krátké, ale tak vzácné chvíle s mými nejbližšími za celou složitou cestu rozhodně stály. Také jsem viděla hlavní symbol Oděsy – moře – a koupila si svou úplně první vyshyvanku (tradiční vyšívanou košili)!