Proč jste se rozhodli přestěhovat právě do Česka?

Naši hostující rodinu známe díky manželově práci již z dřívějška. Anatolij totiž pracuje pro česko-rakouskou firmu, kde se také seznámil s Kamilem. Přátelí se už celé roky. Před třemi lety jsme Kamila dokonce přijeli do Opavy navštívit. Jakmile začala válka, Kamil zavolal Anatoliji a nabídl mu pomoc. Kamil a Kamila trvali na tom, že bychom Ukrajinu měli opustit. Stačilo jen přejít hranice na Slovensko a odtamtud už nám pomohli. Ze Slovjansku jsme odjeli 24. února, poté jsme strávili týden ve Vinnycji, městě na západě střední Ukrajiny, a 2. března jsme pěšky přes Užhorod překročili hranice. Na hranicích jsme stáli šest hodin, foukal silný vítr a byla nám hrozná zima. Abych byla upřímná, dost mi to připomínalo válečný film. Stála jsem tam, v šoku, se dvěma dětmi, a snažila se nikoho neztratit. Na střídačku jsme chodili do vytopených center, protože venku bylo strašně chladno.

Je to už podruhé, co jste utekli před válkou. Během krymské krize v roce 2014 jste opustili své rodné město Slovjansk, město v Doněcké oblasti na Ukrajině. Je to tak?

Slovjansk jsme opustili, když ruští okupanti obsadili městskou radu. Na konci dubna 2014 jsme se rozhodli strávit dva týdny na Krymu, jezdili jsme tam každý rok na dovolenou. Ale tentokrát už na Krymu nebylo bezpečno. Nakonec jsme změnili plány a skončili s přáteli v Charkově. Když se Anatolij musel vrátit do práce a navštívit rodiče ve Slovjansku, jel sám, zůstal tam dva týdny a pak nám řekl, že není bezpečné vracet se domů. Po nějaké době přesídlila manželova firma do Kyjeva, tak jsme se přestěhovali i my. Zatímco naše rodné město bylo pod okupací, tři měsíce jsme žili v hlavním městě Ukrajiny. Bylo to pro nás hodně depresivní období a moc jsme se chtěli vrátit domů. Nejprve jsme ale museli počkat, až naše město osvobodí a všechny ulice budou bezpečné.

Když porovnáte současnou situaci s rokem 2014, bylo pro vás tentokrát snazší, nebo těžší odejít? Tehdy se stačilo přesunout na bezpečnější místo v rámci Ukrajiny, dnes je ale jedinou možností odejít do zahraničí.

Podruhé to bylo náročnější. Nebylo snadné odejít, ale museli jsme to udělat kvůli našim dětem. Anatolij zůstal ve Vinnycji – má tam práci, která ho udržuje nad vodou. Původně jsme si mysleli, že na Ukrajině zůstaneme všichni a počkáme, až válka pomine. Celá rodina by tak zůstala pohromadě. Ale jak ukázaly nedávné útoky, nikde na Ukrajině teď není bezpečno.

Snažíte se uniknout zprávám a mediálním příběhům? Nebo je pro vás nemožné současné události ignorovat, byť jen na jeden den?

Zprávami začínám každé ráno. Ne, že bych si celý den pročítala nejnovější události, většinou jen po probuzení a před spaním zkontroluji oznámení. Ale mnoho mých přátel je stále na Ukrajině a já potřebuji mít přehled o aktuální situaci.

Jste v kontaktu se svým manželem Anatolijem? Je šance, že za vámi dorazí do Opavy?

V kontaktu jsme každý den, ale neviděli jsme se více než tři měsíce, což je velmi náročné. Jenže bezpečnost našich dětí je pro nás prioritou, proto se nemůžeme vrátit domů. A můj manžel zatím také přijet nemůže – kvůli válečnému stavu mají muži v branném věku zakázáno vycestovat do zahraničí. Samozřejmě bych si přála, abychom byli zase všichni pohromadě.

Většina uprchlíků míří do Prahy, hlavního města České republiky, ale vy jste zvolili Opavu. Jak se vám tu líbí?

Když jsme dorazili, místní nám se vším pomohli. S doklady, se školou pro děti, se zařizováním domácnosti. Pouhé 4 dny po našem příjezdu nastoupili kluci do místní Montessori školy. Kamila a Kamil nás přijali jako nové členy rodiny, za což jsme jim neskutečně vděční. Co se týče státní podpory, dostávám měsíčně sociální dávky, jejichž částka se napříč českými městy neliší. Ani získání dočasné ochrany nebylo nijak obtížné.

Je v Opavě hodně ukrajinských uprchlíků?

Ano, celkem dost. V Opavě najdete i komunitní azylový dům pro uprchlíky, žije tam asi 200 lidí. Jsou tu převážně matky s dětmi. Nedávno jsem tu také potkala maminku své bývalé spolužačky, to mě dost překvapilo.

Setkali jste se po příjezdu s nedostatkem tolerance, nebo jsou místní k uprchlíkům většinou vstřícní?

U dospělých jsem žádnou nesnášenlivost nezaznamenala, ale spousta dětí netuší, co se na Ukrajině vlastně děje. Saša, můj starší syn, měl ve škole pár nehezkých zážitků. Děti v jeho věku dokážou být kruté. Mluvila jsem o tom s jeho učitelkou a ta svým žákům celou situaci vysvětlila. Od té doby se stav trochu zlepšil, ale teď jsou prázdniny a děti si se Sašou nechtějí hrát. K těmto situacím dochází hlavně kvůli jazykové bariéře, i když Sašovi čeština už celkem jde.

Jak moc v Opavě pociťujete jazykovou bariéru?

Setkala jsem se tu s mnoha lidmi, kteří mluví pouze česky. S naší hostující rodinou se domluvíme jednoduše – umějí anglicky a rusky. Ve škole mluví rusky i dva učitelé. Navštívila nás také učitelka z Kyjeva, která žije tady v Opavě, a učila se se Sašou ukrajinštinu a matematiku. S češtinou zase klukům hodně pomáhá Erna, Kamilova maminka.

Jak je to se školami v České republice? Bylo těžké nějakou najít?

Když jsme přijeli, byla v místní Montessori škole pro děti z Ukrajiny čtyři volná místa. Obecně v té době měli ukrajinské děti spoustu možností: bezplatné kurzy juda, kreslení i jízdy na koni. Saša se třeba zdarma zúčastnil čtyřdenního letního tenisového tábora.

Bylo pro děti těžké přizpůsobit se novému prostředí?

Upřímně řečeno, pro kluky to bylo snazší než pro mě. Poměrně rychle se naučili komunikovat česky, chodili do školy a přihlásili se do sportovních kroužků. Díváme se spolu také na české pohádky a animované filmy na Netflixu a kluci jim velmi dobře rozumí. Váňa se přihlásil do kurzu plavání v Montessori škole, Saša na judo. Tomu se tady dokonce líbí ještě víc než na Ukrajině – už se v Česku zúčastnil několika turnajů, a dokonce vyhrál třetí místo. Stále se jim však stýská po domově a kamarádech z Ukrajiny.

Se syny jste začali fandit basketbalovému týmu BK Opava. Posiluje to nějak váš vztah k novému městu?

Saša je velký fanoušek, v minulé sezoně nevynechal jediný zápas! Už má i šálu a tričko s klubovým logem. I Váňovi se líbí atmosféra na zápasech. A samozřejmě je díky tomu naše spojení s novým městem ještě silnější.

Napadá tě něco specifického, co se ti líbí na českých lidech a kultuře?

Líbí se mi, jak jsou Češi přátelští a pohostinní. A miluji vaši starší generaci. Ta si umí užívat života! Kamila má úžasnou maminku. Jmenuje se Eva, je jí 82 let, ale stále chodí s kamarádkami na skleničku, na kafe – nebo obojí najednou. Kamilova maminka, Erna, je také noblesní a elegantní dáma. Je krásná, až bych dokonce řekla aristokratická! V tom nejlepším slova smyslu.