Pocházíš z Kyjeva. Kdy přesně ses přestěhovala do Prahy?

Přijela jsem na podzim 2014 a začala studovat Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy. Vždy mě bavila literatura a psaní. Žurnalistiku jsem původně chtěla studovat na Ukrajině, ale nakonec jsem se přestěhovala do zahraničí. Bylo těžké opouštět zemi, ve které jsem se narodila a vyrostla.

Sehrála ve tvém tehdejším rozhodnutí roli také anexe Krymu?

Vše začalo válkou na východní Ukrajině v Donbasu. Rok 2014 byl pro všechny velmi náročný. Dokončovala jsem poslední ročník na gymplu a mamka začala zdůrazňovat, že bych měla odjet, vystudovat a vrátit se podle situace. V té době jsem se cítila dost zmateně a neuměla se rozhodnout, co přesně chci.

Proč sis nakonec ze všech evropských měst vybrala právě Prahu?

Chvíli jsem studovala angličtinu v Londýně, ale jako studentka bych tam finančně nevyšla. Praha se mi moc líbí. Jde o hlavní město dalšího slovanského národa, se kterým má Ukrajina podobný jazyk a vlastně i mentalitu. Myslím, že by změna byla po všech stránkách náročnější, kdybych vyrazila ještě dál.

V čem jsou si Ukrajinci a Češi podobní?

Řekla bych, že západní Evropu vystihuje určitá míra individualismu. Východní země jsou podle mě více kolektivní a lidem o něco víc záleží na ostatních. Oba přístupy mají své výhody i nevýhody. Česko leží někde uprostřed, jde tady cítit vzájemná blízkost a semknutost.

Jak sis coby teenagerka zvykala na úplně nový životní styl?

Nečekala jsem, že to bude až tak náročné. Zpočátku jsem si připadala naprosto ztracená. Nikoho jsem v Praze neznala a dělalo mi problém se ve městě vyznat. Chyběla mi opora, kterou pro mě do té doby představovala rodina. Ať řeším cokoliv, nemyslím jenom na sebe, ale vždy počítám i se svými příbuznými. Když má člověk rodinu, tak nikdy není sám. Prvních pár let v Česku jsem ale byla hodně osamělá. Zároveň začal dospělý život, který s sebou přinesl nové povinnosti a starosti okolo financí či bydlení. Své první přátele v Praze jsem poznala díky koncertům a hudební komunitě.

Navzdory osobním výzvám v Praze jsi jistě myslela i na situaci doma. Jde vůbec něco takového dostat z hlavy?

Myslím, že nejde. Vzpomínám si, že jsem se necítila dobře na hlučných místech, protože mi připomínala výbuchy. Jednou mě přepadl hysterický záchvat kvůli novoročním ohňostrojům, které zněly jako bombardující ruská letadla. Až do 24. února 2022 by málokdo uvěřil, že je Rusko vážně schopné něco takového udělat. Racionálně jsme si říkali, že přece nemůžou bombardovat a zabíjet lidi, ale podvědomě v nás tato obava vždycky dřímala.

Měli tví příbuzní a známí vždy negativní vztah k Rusku, nebo se vše změnilo až v posledních letech?

Můj vztah k Rusům se postupně vyvíjel a měnil. Narodila jsem se do nezávislého státu s vlastním jazykem a kulturou, takže se mě vlastně Rusko nijak netýkalo – vnímala jsem ho jen jako sousední stát. Jako dítě jsem registrovala ruskou muziku a filmy, prostřednictvím nichž jsem se naučila ruštinu. Ve škole jsme probírali historii a já se postupně dozvídala o imperialistických záležitostech z minulosti.

V tu chvíli se tvůj postoj k Rusku změnil?

Stále jsem na něj nahlížela jako na sousední stát, se kterým sdílíme historii. Potom jsem však zjistila, že mnoho mých předků trpělo za éry Stalina. Umělce, kteří psali v ukrajinštině nebo vyznávali lásku ke své rodné zemi, zavírali do vězení. Pradědeček byl ukrajinský básník a po druhé světové válce ho poslali na Sibiř coby politického vězně. A ačkoliv přežil a vrátil se domů, už to nebyl on. Tato doba úplně zlomila psychiku mojí babičce, se kterou se lidi báli přátelit. Rodina mého dědečka zas ve 30. letech umírala kvůli hladomoru, který trápil Ukrajinu. Podle ruské propagandy je Ukrajina jen kousek Ruska, který se rozhodl stát samostatnou zemí. Bohužel se teď od některých lidi dozvídám, že ze mě cítí rusofobii. Myslím si své, ale nikdy bych se vůči žádným Rusům nechovala agresivně. Mám pocit, že když ze strany Ruska zaznívají názory, že by měli všichni Ukrajinci zemřít, tak máme taky právo vyjádřit vlastní stanovisko.

Řekla bys, že jsou Ukrajinci obecně hrdí na svůj národ?

Hodně. Možná za to může i fakt, že museli mnohokrát bojovat za svou nezávislost. Už od 15. století usilovali o svobodu, přičemž většinou proti Rusku. Tímto celonárodním odporem vznikla i hrdost na vlastní kulturu. Podobná vlna patriotismu přichází i nyní, považuji ji za sociologický aspekt každého válečného konfliktu.

Tvá rodina zůstala v Kyjevě, nebo už zemi také opustila?

Maminka se přesunula do Berlína, ale zbytek rodiny zůstal na Ukrajině. Píšeme si prakticky pořád.

Snažíš se jim na dálku nějak pomáhat?

Cítím se špatně, protože nevím, jak jim můžu pomoct. Naše rodina naštěstí nemá finanční problémy a nepotřebuje ode mě podporu v tomto ohledu. Nejbližší příbuzní se po propuknutí války přesunuli z Kyjeva o zhruba 200 kilometrů dál do menšího města za babičkou. Dva měsíce strávili zavření v malém bytě. Hlavně pro starší lidi je nepředstavitelně obtížné psychicky zvládat současnou situaci. Kdykoliv si voláme, tak se snažím zůstat za každou cenu pozitivní a zdůrazňuji, že všechno dobře dopadne. Vtipkujeme třeba o tom, že babiččina kočka podrápala pohovku a já ji brzy přijedu spravit.

Změnily se zásadně tvé životní hodnoty?

Ano, válka změnila mé priority. Rodina ale zůstává na prvním místě. Dříve jsem přikládala větší důležitost materiálním hodnotám. Uvědomuji, že můžeme ze dne na den přijít o všechen majetek na Ukrajině. Ale paradoxně z toho nemám strach, daleko důležitější je pro mě bezpečí všech lidí, které mám ráda. Trápí mě, že je ohrožena naše rodinná knihovna s knihami z konce 19. století, které se předávají z generace na generaci. Na druhou stranu jsou to ale jenom věci. Mnohem víc teď přemýšlím nad vztahy s lidmi.

Myslíš, že západní média dostatečně informují o válce na Ukrajině?

Záleží, o jakých médiích se bavíme. Mám pocit, že například velké televizní stanice o Ukrajině informují dobře. Americká média jako jedna z prvních přinášela zprávy o tendencích Rusů těsně před začátkem války. Šlo o jedno z prvních varování a domnívám se, že pozornost amerických médií invazi o několik dní pozdržela.

Která konkrétní média sleduješ v České republice?

Především Seznam Zprávy a týdeník Respekt. Sleduji je nejen v souvislosti s Ukrajinou, už několik let mi osobně připadají jako nejlepší tituly v zemi. Přes druhý jmenovaný magazín jsem se navíc dostala i k Radiu 1. Ve své bakalářské práci jsem se totiž zaměřila na hudební žurnalismus a dělala rozhovor s publicistou Pavlem Turkem a napsala díky němu i článek s ukrajinskými kulturními tipy do Respektu. Právě on mě doporučil programovému řediteli Radia 1 Zdeňku Lichnovskému, když se ve vysílaní na začátku března konal Den s Ukrajinou.

Chtěla jsi do médií přispívat už jako studentka na Ukrajině?

Když jsem zemi opouštěla, tak jsem na psaní byla ještě velmi mladá. Ale žurnalistika mě zajímala vždycky. Ke většině věcí jsem se proto vyjadřovala hlavně na sociálních sítích. Češtinu zatím neovládám tak dobře na to, abych se živila jako novinářka.

Pociťovala jsi nervozitu, když se rozsvítilo červené světlo a ty jsi poprvé promluvila do mikrofonu ze studia Radia 1?

Za normálních okolností bych byla v rádiu vystresovaná. Ale první týdny po začátku války mám trochu v mlze. I kvůli tomu jsem nervozitu ani nedokázala vnímat. Neuvědomovala jsem si, že mluvím do éteru k tisícům lidí. Na své první vysílání v rámci Dne s Ukrajinou jsem si připravila průřez ukrajinskou hudbou od 90. let do současnosti a snažila se přiblížit, jak se vyvíjela naše kultura i politika. Po rozpadu Sovětského svazu lidi konečně poslouchali ukrajinské kapely, zatímco nultá léta ovlivňoval ruský šoubyznys. O aktuální situaci jsem se každopádně snažila mluvit co nejvíc, žurnalistiku považuji za nesmírně důležitou profesi.

Na Radiu 1 nyní vysíláš každé druhé sobotní odpoledne. Máš chuť a potřebu spolupracovat i s dalšími médii?

Vedle článků pro Respekt a vysílání v rádiu mě zatím v Česku nic jiného nenapadlo. Už před válkou jsem ale uvažovala nad tím, že bych do médií ráda začala psát v angličtině. Jednoznačně totiž píšu lépe anglicky než česky. Brzy budu rozesílat své články a uvidíme, jestli zaujmou. Do té doby budu na Radiu 1 mluvit o ukrajinských kapelách, které mám ráda.