Seznámení Iryny a Yaroslava proběhlo za poněkud neobvyklých podmínek – během Oranžové revoluce v roce 2004. „Na protest jsme šli spolu a později jsme se dál sbližovali. Před válkou jsme žili ve Vyšhorodu, za prací jsme ale dojížděli do Kyjeva,“ vysvětluje Jaroslav a Iryna dodává: „Celé město takhle žije: obyvatelé brzy ráno odjíždějí do velkoměsta a vracejí se domů až večer.“ Jejich rutina se však změnila 24. února 2022, kdy na Ukrajině začala válka.

Co si pamatujete z prvního dne války? Jak se vám podařilo utéct?

Yaroslav: Nedaleko od Vyšhorodu leží vojenská základna, která byla první den války bombardována. Bydleli jsme v 15. patře, takže se náš dům ze všech těch výbuchů neuvěřitelně třásl a za okny jsme viděli kouř. Na válku jsme nebyli připravení, nikdo nečekal, že by k ní mohlo dojít.

Iryna: Už od krize na Krymu v roce 2014 jsme však měli nachystanou většinu dokumentů a byli jsme v podstatě připravení odjet. Vzali jsme všechno, co se dalo, opustili svůj byt a šli k mým rodičům, kteří bydlí poblíž kyjevské vodní elektrárny. Tam jsme zůstali až do 15. března. Poté jsme jeli vyzvednout speciální doklad, který prokazuje Myroslavovo postižení. Bez něj bychom nemohli Ukrajinu opustit.

Yaroslav: Jakmile jsme získali synovy dokumenty, jeli jsme do Mukačeva. Odtamtud jsme překročili hranici s Maďarskem, kde jsme se potkali s dobrovolníky. Ti nás vzali na nádraží a posadili do vlaku. Dostali jsme se do Budapešti, kde nás místní srdečně přivítali a poskytli nám ubytování na noc. Druhý den jsme jeli do Prahy, kam jsme dorazili 19. března.

„Rodina, která nás v Budapešti hostila, vzpomínala na události související s okupací Maďarska. Byli k nám a naší vlasti velmi soucitní,“ říkají Iryna a Yaroslav.

Jak jste se cítili, když jste opouštěli svůj domov?

Yaroslav: Bylo velmi těžké ze dne na den opustit známé, rodinu i všechen náš majetek. Ale když vedle vás explodují rakety a nad vámi létají bojová letadla, nemyslíte na to, že potřebujete bundy, nábytek nebo jakékoli jiné věci. Prostě si vezmete, co potřebujete nejvíc, a jdete.

Když servírka přinese naši objednávku, Yaroslav jí česky poděkuje.

Učíte se česky?

Yaroslav: Pokouším se. Je nešikovné, když lidem nerozumíte a nevíte, jak s nimi komunikovat. Češtinu se snažíme naučit sami: já se v ní cvičím přes YouTube a aplikace, Iryna se vzdělává pomocí učebnic. Mám výhodu, že pracuji s Čechy, což mi pomáhá dál se zlepšovat. Našel jsem si práci v montáži krbů, ale v Kyjevě jsem pracoval jako taxikář.

Co vy, Iryno? V jaké oblasti jste dřív pracovala?

Iryna: Provozovala jsem svůj vlastní obchod s ochrannými pomůckami a poslední rok jsem také pracovala jako švadlena. Nejprve to byl můj koníček, pak jsem se ale šití začala věnovat víc a našla si práci v ateliéru.

Proč jste se přestěhovali právě do Prahy?

Yaroslav: Měli jsme tady v Česku přátele, kteří po začátku války odešli do Prahy. První týden po příjezdu jsme u nich bydleli.

Iryna: Pak nám pomohli dobrovolníci v Kongresovém centru, kde jsme se registrovali. Našli nám velmi milou rodinu, která nás nechala žít u sebe v bytě. Prvních šest měsíců jsme tam bydleli zdarma a nyní si prostor pronajímáme. Máme pěkný byt s dvorkem a veškerou občanskou vybaveností.

Yaroslav: Tak vřelé přijetí nás velmi překvapilo. Je úžasné vidět, že jsou na světě laskaví lidé, kteří vám chtějí pomoci a nic za to nežádají.

Nový domov tu našel i váš osmiletý syn Myroslav, který má autismus. Kdy jste zjistili, že je něco jinak?

Yaroslav: Když mu byly dva roky, začaly se objevovat první známky autismu. Tehdy jsme ale o existenci takového hendikepu vůbec nevěděli.

Iryna: Začala jsem si všímat, že je Myroslav trochu zvláštní, a pak jsem ve snu viděla slovo „autismus“, tak jsem začala hledat jeho význam na internetu.

Yaroslav: Když přišla oficiální diagnóza, náš život se změnil. Začali jsme hledat specialisty a přemýšleli jsme, jak s autismem naložit. Nejprve jsme si mysleli, že existuje nějaká kouzelná pilulka, která všechno jednoduše vyřeší. Ale to bohužel nejde.

Myroslav navštěvoval mateřskou školu v Kyjevě, která se specializuje na péči o děti s autismem a Downovým syndromem. Ve Vyšhorodu žádné takové zařízení nebylo?

Iryna: I v našem městě bylo centrum pro děti s hendikepy, sloužilo ale celému okresu kolem Vyšhorodu. Bylo proto těžké v centru získat místo, a navíc tam nekladli takový důraz na socializaci dětí. Chtěli jsme, aby Myroslav vyrůstal mezi vrstevníky a komunikoval s nimi – proto jsme zvolili kyjevskou školku. Letos měl Myro začít chodit do inkluzivní třídy s asistentem na běžné škole, tentokrát už ve Vyšhorodu. Ale válka změnila naše plány a tak Myroslav chodí do školy tady v Praze, kde má asistenta pedagoga. Nějakou dobu byl nervózní, ale minulý týden už ho učitelé hodně chválili. Říkají, že je Myroslav pozornější a soustředěnější.

Jak těžké je na Ukrajině najít vhodné specialisty nebo diagnostiku?

Yaroslav: Informovanost na Ukrajině je malá. Mnoho lidí se s autismem běžně nesetkává, takže ani neví, že existuje. V Kyjevě je sice poměrně dost specialistů, ale jen těch soukromých. Veřejných institucí nebo odborníků je pomálu.

Zpočátku to pro nás bylo velmi těžké a ani jsme nevěděli, na koho se obrátit. Všechno jsme hledali sami na internetu: symptomy, specialisty, psychology. Když jsme se o Myroslavově hendikepu dozvěděli, nebyly téměř žádné specializované školky. Ty se začaly otvírat teprve v posledních letech.

Servírka v kavárně dává Myroslavovi různé hračky, kterými se zabavuje během rozhovoru. Občas začne chodit po místnosti nebo nahlas počítat, v matematice totiž vyniká. „Myroslav je hyperaktivní, nedokáže posedět. Neustále musí něco dělat,“ směje se jeho maminka Iryna.

Pro lidi s autismem jsou náhlé změny obvykle stresující. Jak se Myroslav s nečekanou situací vyrovnal?

Yaroslav: Docela dobře. Ve Vyšhorodu jsme se stěhovali čtyřikrát. Myroslav na změnu prostředí odpovídá celkem klidně, ani stěhování do Česka mu tolik stresu nepřineslo, a nám s Irou také ne. Co se týče poplachů a sirén, Myroslav na ně nereagoval, když ale začala protivzdušná obrana sestřelovat rakety, vždy se vyděsil a začal utíkat.

Specializovanou pomoc jste našli v Národním ústavu pro autismus (NAUTIS). Jak jste na organizaci narazili?

Iryna: Když jsme vyřizovali dokumenty v Kongresovém centru, dobrovolníci nám dali kontakt na NAUTIS. Ještě předtím jsem se snažila psát státním institucím a speciálně pedagogickým centrům, ale všichni nás odmítli s tím, že máme nejdřív zkusit právě NAUTIS. Tak jsme to udělali a oni nám nabídli terapii. Také jsme využili služeb organizace Za sklem. Jde o spolek pro lidi s autismem, kde se vám na pár hodin o dítě postarají a pořádají také návštěvy zoo, zrcadlového bludiště a tak podobně.

Myroslav téměř nemluví a neumí tvořit věty. Komunikuje prostřednictvím zvuků nebo zpěvu. Ten je pro něj cestou, jak stimulovat nervovou soustavu.

Měl jste možnost v Praze poznat další ukrajinské rodiny s autistickými dětmi?

Iryna: Přes Viber si píšu asi s pěti maminkami dětí s autismem, ale moc se nevídáme. Každá má nyní plné ruce práce se zápisem svého dítěte do školky. Mezi ukrajinskými uprchlíky jsou i někteří specialisté na autismus, narazili jsme na ně na Telegramu. Všichni odborníci, kteří se věnovali Myroslavovi, před válkou uprchli na západní Ukrajinu, ale kyjevská školka, kterou náš syn navštěvoval, nadále funguje.

Co vy jako rodiče – jak trávíte čas v České republice?

Iryna: Různě. O víkendech chodíme na procházky do lesa. V domě, kde bydlíme, je také dvůr, o který se staráme. V Praze je moc krásně, na jaře a přes léto to všude kvete – což je velmi příjemné pohlazení po duši. A protože Myroslav miluje tramvaje, jezdíme spolu po Praze a ukazujeme mu město.

„Každé ráno sledujeme zprávy,“ říká Yaroslav. „Máme na Ukrajině rodiče, přátele i další příbuzné. Zůstali skoro všichni.“

Vypadá to, že jste si na nový život v Praze rychle zvykli. 

Yaroslav: Vlastně se zas tolik neliší od našeho předchozího života. Zaráží nás spíš maličkosti, třeba že v České republice nejsou výškové budovy jako na Ukrajině a stále se tu často používá klasická pošta, nikoli elektronická. A jestli se vrátíme domů? Zatím nevíme. Ira se vrátit chce, ale kdo ví, co bude po skončení války.

Vidíte v celé té zkušenosti i něco pozitivního?

Yaroslav: Jediná pozitivní věc je, že jsme poznali nové lidi i zemi. Negativ je samozřejmě víc, protože jsme opustili domov a své blízké. Tato zkušenost nás každopádně naučila, že bychom neměli zapouštět hluboké kořeny na jednom místě. Musíme žít tak, abychom se mohli sbalit a jít.

Většina lidí si neumí představit, že by se ocitla v podobné situaci a musela opustit svůj domov. Co vám pomáhá situaci zvládat?

Yaroslav: Vydržet prostě musíme. Nic jiného nám nezbývá.