Pochází z Ukrajiny oba tví rodiče?

Ano, máma se narodila na Ukrajině. Tátova rodina na konci 19. století odešla z Česka na Ukrajinu. Někteří čeští emigranti se zpět domů vraceli hned po druhé světové válce, jiní dostali pozvání od prezidenta Václava Havla v 90. letech. Většina mojí rodiny se tak nakonec vrátila zpět do Čech. Někteří příbuzní z matčiny strany ale dodnes žijí na Ukrajině.

Stal se pro tvé rodiče Havel důležitým symbolem?

Myslím, že českou politiku nikdy moc neřešili. Samozřejmě ale vnímali Havla jako státníka a uznávali ho. Pro mě osobně jistý symbol ztělesňuje, nejvíc se mě dotkla jeho kniha Moc bezmocných. Mluví v ní o paralelní společnosti lidí, kteří se snaží setrvat v pravdě a můžou díky tomu žít důstojně i v totalitním režimu. Snaha o život v pravdě mi přijde i dnes velmi aktuální.

Máš pocit, že se dnes u neustále zmiňované pravdy coby hodnoty malinko vytrácí význam?

Pravda bude vždy důležitá a každý ji chce znát. Těžko říct, jestli se nyní nebo kdykoliv předtím vážně říkala. Ačkoliv lidé kolikrát pravdomluvní nejsou, všichni bychom obecně rádi žili v pravdě. Na pravdu i nepravdu můžeme narazit v alternativních i oficiálních masových médiích.

Ve své skladbě Otěže zpíváš nejen o pravdě, ale i o sklopeném zraku. Vnímáš strach jako hnací sílu, která dnes udává směr společnosti?

Určitě. Strach je emoce, kterou různé zájmové skupiny využívají k tomu, aby dohnaly lidi ke svým cílům. Různé emoce nás ženou k akci a strach rozhodně patří mezi ty vůbec nejsilnější. Kdyby měla takovou sílu láska, možná by svět vypadal jinak. Mnozí mají tendence se primárně vyhýbat nebezpečí, spíš než prožívat pozitivní zážitek. Troufám si říct, že kdyby neexistovala motivace strachem, tak by do jakékoliv války nešla žádná ze zúčastněných stran.

Na svém loňském debutovém albu Parazit se věnuješ mimo jiné pandemii. Podepsala se na ní nicméně nějakým způsobem i válka na Ukrajině?

Většinu jsem napsala už v listopadu 2021, tedy před vypuknutím války. Nakonec jsem ale poupravila některé texty, například hned v úvodní skladbě, kde zpívám, že se z nás stávají poddaní systému a strachu. Doufám, že na současnou situaci mezi Ukrajinou a Ruskem jednou půjde aplikovat i část textu, kde zpívám: „Voda uplyne, voda vše smyje. Jednoho dne ticho nastane.“ Na Ukrajinu nicméně napřímo odkazuje track Plyve kacha po tysini z kompilace 4UA. Do mé příští tvorby se nejspíš téma válečného konfliktu propíše víc, ale většinou o věcech nemluvím doslovně. Snažím se hledat metafory a obrazy toho, co se děje ve společnosti. Nerada v textech na cokoliv koukám úplně černobíle, zajímám se, co hýbe lidmi a jaké jsou podněty, které je vedou k daným činům.

Jak vlastně vznikala rozsáhlá kompilace 4UA, která zahrnuje rovnou 19 tracků českých či v repulibce usazených producentů a producentek?

Měla jsem vlastní nápad na podobný projekt, potom mi ale napsal producent Jan Macháček alias Ancestral Vision, že už na takové kompilaci dělá. Ráda jsem se proto přidala. Každý zúčastněný autor měl týden na dodání vlastního tracku, celá nahrávka tak vznikla v rozmezí pouhých deseti dnů. Všichni cítili potřebu 4UA vydat, a nakonec jsme na podporu Ukrajiny vybrali zhruba 30 tisíc korun.

Narazila jsi na ruské nebo ukrajinské hudebníky, kteří tě zklamali v tom, jak se k válce staví skrz svou tvorbu?

Na festivalu Žižkovská noc jsem mohla hrát ve stejném klubu jako Alina Pash. O kontroverzi, která ji provází, jsem se dozvěděla až později. Nevím, jestli mi přísluší ji komentovat. Každopádně koncertovala na Krymu v době, kdy už ho obsadilo Rusko, a musela falšovat dokumenty, aby mohla vystupovat. Zpětně uvádí, že hrála pro Ukrajince, takže v tom nevidí nic špatného. Jiní ji odsoudili, protože dělala něco nezákonného a pofiderního. Osobně nemám úplně vyhraněný názor. Její tvorba se mi líbí, ale pražský koncert mě úplně nenadchl. Projekce s Moskvou v plamenech a velmi politické proslovy se mi nepozdávaly. Snaží se aktivně podporovat Ukrajinu, ale místy už balancuje za hranou nacionalismu.

Vyzněly tak podle tebe i některé z mnoha benefičních akcí v Praze?

Těšilo mě, jaký soucit a pochopení Pražáci projevili. Lidé tady mají empatii a chtějí pomáhat, třeba i kvůli historii, jakou mají s Ruskem a Sovětským svazem. Když ale všude okolo vidím různé sbírky, občas uvažuju, kam vlastně peníze míří. Viděla jsem videa vojáků beze zbraní a vybavení. Na Ukrajině vždy byla korupce a bojím se, že doteď je. Bolí mě představa, že někdo vydělává na smrti vlastních občanů. Doufám, že se pletu. Nikdo nečekal, že válka potrvá tak dlouho.

Dotýkaly se tebe nebo tvé rodiny naopak i protiukrajinské demonstrace v evropských metropolích?

Samozřejmě si jich všímám a nepřeju si, aby Češi nadávali Ukrajincům, že jim berou práci. Na druhou stranu chápu, že má teď český stát vlastní problémy a některé jedince štve, že finanční podpora míří za hranice do války. Vláda podle nich nepečuje o vlastní občany, ale stará se o cizince mimo zemi. Všimla jsem si řidičů MHD, kteří dost ostře přistupují k ukrajinsky a rusky mluvícím pasažérům. V Česku už žije přibližně 488 tisíc Ukrajinců a tenze roste. Platí ovšem daně a přispívají tak i do české ekonomiky. Na území Polska se vyskytují miliony Ukrajinců a jde tedy o ještě mnohem větší výzvu. Lidi mají strach o vlastní život a budoucnost.

Jezdila jsi s rodiči za hranice na Ukrajinu už jako dítě?

Velmi často. Na dovolenou jsme nejezdili k moři, ale na Ukrajinu. Mezi moje oblíbené vzpomínky z dětství patří společný čas na dvoře u babičky. Pamatuju si z Ukrajiny hlavně vesnický a maloměstský život. Hodně příznačné jsou pro mě ukrajinské silnice a ulice, vypadají úplně jinak než v Česku. Některá města často připomínají velkou vesnici s městským centrem a obchodním střediskem. Prarodiče bydleli na severu, takže jsem se nikdy nepodívala třeba na Krym nebo do tropické části země.

Žije tam babička dodnes?

Ano, společně s mou tetou, strejdou a bratrancem. Jsme v kontaktu, v začátku války jsem s nimi situaci hodně prožívala. Ruská armáda se naštěstí zastavila kousek od nich. Teta mi do telefonu nedávno líčila historky, co v poslední době prožili a jaké tragédie se staly v sousedství. Rozhodně to nemají lehké.

Řekla bys, že jsou obecně Ukrajinici větší patrioti než Češi?

Bezpochybně. Češi si rádi připomínají historii národa během státních svátků v čele se 17. listopadem a 28. říjnem. Zároveň tady existuje určitá skupina víc pravicově zaměřených patriotů. Lidi se jim často smějí, ale myslím, že mít vlastenecké smýšlení není nic trapného. Pokud to nepřejde určité hranice. Obecně mi ale připadá, že v Česku jde hlavně o romantické vzpomínání na minulost. Na Ukrajině si téměř každá rodina prošla nějakým utrpením a útlak ze strany Ruska je pořád aktuální.