Fotografka Anna Gusakova vypráví, jak uprhla z Ukrajiny před válkou - Blog Rozumiju

Ahoj, tady Anya! Jak jsem uprchla před válkou na Ukrajině?

Bylo 24. února 2022 a válka na Ukrajině právě začala. S mým přítelem Stanem jsme snili bok po boku v Oděse, když nás kolem páté hodiny ráno probudil hlasitý výbuch.

Co následovalo? Šok, strach. Když jsme okolo osmé setřásli počáteční paniku, šli jsme se podívat, jak vypadá naše sousedství. Město bylo prázdné. Jen silnice byly plné aut s lidmi uvnitř. Provoz byl šílený. Došli jsme do parku, našeho oblíbeného odpočinkového místa. Kolem nebyli skoro žádní lidé. Jen muž malující sochu, jako by se kolem něj nic nedělo. Když jsme se dostali do naší oblíbené kavárny, která byla obvykle dost přeplněná, bylo slyšet jen hlasy majitelů a jejich blízkých přátel. Všichni se báli a nevěděli, co mají dělat. Celé město si o novinkách jen šeptalo.

Koupili jsme si kávu a nějaké jídlo v supermarketu a začali přemýšlet, co dál. Stan se mě snažil přesvědčit, abychom utekli do Prahy, protože tu má jeho firma kancelář. Nechtěla jsem opustit svůj domov, byt, rodiče, ani našeho kocoura. A moji rodiče nechtěli opustit Oděsu – vybudovali tam celý svůj život: práci, byty, přátele i kontakty. Nebyli zkrátka připravení začít od znova na úplně novém místě. A taky se o nás báli. Nebyli si jistí, jestli zvládneme svůj život přebudovat v neznámé zemi s odlišnou kulturou, jazykem i způsobem života. Ale nakonec nás pochopili – a řekli, že pokud chceme zemi opustit, měli bychom to udělat rychle.

Fotografka Anna Gusakova vypráví, jak uprhla z Ukrajiny před válkou - Blog Rozumiju
Máma a táta. Fotku jsem vyfotila vloni na tátovy narozeniny.

Vzdušný prostor nad Ukrajinou byl už uzavřený, a protože nemáme auto, neměli jsme moc na výběr. Ozvala se nám Sveta, dobrá kamarádka mých rodičů, která vlastní obchod s oblečením, a řekla nám, že se chystá utéct a v autě má dvě volná místa. Na její nabídku jsme okamžitě kývli. Perfektní načasování. Byl čas se rozloučit.

Táta nám něco uvařil (jeho jídlo mi moc chybí!) a souhlasil, že se postará o našeho kocoura Simbu (teď už se dokonce spřátelili!). Koupili jsme si mnoho lahví s vodou a vzali si vše podstatné s vědomím, že nás čeká náročná a dlouhá cesta. Pak už jsme vyrazili na hranice s Moldavskem.

Fotografka Anna Gusakova vypráví, jak uprhla z Ukrajiny před válkou - Blog Rozumiju
Simba, chundelatý člen naší rodiny. Chybí mi každý den, ale jsem ráda, že je s mými rodiči. Starost o něj jim mentálně hodně pomáhá.

Dlouhá, předlouhá cesta z Oděsy do Prahy

Většinu věcí jsme nechali v našem krásném přímořském městě a vyrazili jsme na cestu. První zastávka? Moldavsko. Do Kišiněva jsme jeli asi 15 hodin, na hranicích byly obrovské fronty. Podél silnice nebyly k dispozici žádné obchody, sotva jsme spali a jedli. A bylo nám jasné, že to je teprve začátek.

Fotografka Anna Gusakova vypráví, jak uprhla z Ukrajiny před válkou - Blog Rozumiju
Silnice na hranici mezi Ukrajinou a Moldavskem.

Když jsme dorazili do Moldavska, začali jsme hledat hotel nebo byt, abychom se mohli na pár hodin normálně vyspat. Nenašli jsme. Všechna ubytování byla plná nebo šíleně drahá (kolem 300 $ za noc). Rozhodli jsme se riskovat a požádali jsme Svetu, aby nás vysadila v prvním hotelu, na který narazíme. Naštěstí z něj zrovna odcházeli nějací lidé a podařilo se nám tak sehnat pokoj na přespání.

Kolik času jsme strávili v jednotlivých zemích?

Ukrajina (26 let) → Moldavsko (méně než 24 hodin) → Rumunsko (méně než 24 hodin) → Bulharsko (dva a půl dne) → Polsko (jedna hodina) → Česká republika (kdo ví?)

V ten moment jsme netušili, jak se dostat z Moldavska do Rumunska. Věděli jsme jen, že kamarád mého přítele Dennis by nás měl vyzvednout na rumunsko-bulharské hranici.

Najednou jsem si vzpomněla na Taniu, fotografku z Kišiněva, kterou jsem znala přes Instagram. Napsala jsem jí zprávu v naději, že nám pomůže. K mému překvapení se Tania rozhodla odvézt nás k rumunským hranicím sama. Ptala se nás, jestli potřebujeme nějaké jídlo nebo cokoliv jiného. Byl to pro nás velmi zvláštní okamžik – nikdy jsme nebyli zvyklí říkat si o pomoc. Tania byla tak ohleduplná, že s námi dokonce zůstala u hranic, dokud jsme nenašli odvoz, abychom je překročili. Rumunsko, už jsme tu.


Polovina cesty za námi

Když jsme konečně dorazili k rumunským hranicím, na bulharské straně na nás už čekal Dennis se spoustou jídla i vody. Měl za sebou víc než 8 hodin jízdy ze Sofie až na rumunské hranice, byl úplně vyčerpaný a usínal. Rozhodli jsme se tedy strávit noc v hotelu.

Ráno jsme se konečně cítili bezpečněji. Spali jsme 5 nebo 6 hodin, posnídali jsme a vyrazili do další země na naší mapě – Bulharska. Od chvíle našeho útěku z Oděsy jsme neustále kontrolovali zprávy. Báli jsme se o naše rodiny i přátele a netušili, co od Ruska čekat.

Cesta do Bulharska byla náročná. Když jsme se blížili k Sofii, začalo hustě sněžit. Byli jsme hladoví a velmi unavení. Měli jsme za sebou víc než 900 kilometrů. V bytě, který jsme si na noc vybrali, byla strašná zima. Spala jsem u elektrického topení zabalená do letního pyžama s teplými ponožkami, trika mého přítele, dalšího trika a přikrývky. Zničehonic jsem začala brečet. Náš domov byl tak útulný, teplý a přívětivý – pravý opak toho studeného pokoje. Neměla jsem ponětí, kdy si znova sednu na svůj pohodlný gauč, uvidím své milované rodiče a Simbu, popiji s nimi víno v naší kuchyni a vrátím se ke svému normálnímu životu.

Let do Prahy s přestupem ve Varšavě nás čekal až za dva dny, takže jsme vyrazili prozkoumat Sofii. Při naší procházce jsme se však nedokázali soustředit vůbec na nic: na architekturu, muzea, restaurace, atmosféru města nebo lidi. Měli jsme plnou hlavu zpráv, které jsme si bez přestání četli z telefonu.

1. března jsme letěli ze Sofie do Varšavy a poté z Varšavy do Prahy.

Fotografka Anna Gusakova vypráví, jak uprhla z Ukrajiny před válkou - Blog Rozumiju
Praha nás vřele uvítala, nabídla nám bezpečí, ale taky nám umožnila, abychom posunuli dál svoji kariéru. Dokonce zde plánujeme zůstat i poté, co válka skončí.

Na pražském letišti nás přivítali Stanovi kolegové a odvezli nás do hotelu, který nám pronajala jeho firma. Tvrdili, že si Prahu oblíbíme. A nemýlili se. Praha mě uchvátila, miluji všechny její malé uličky a krásné kavárny, i když mi tu a tam v telefonu pípne upozornění o explozích a raketách v Oděse. V takových chvílích se snažím uklidnit a myslet pozitivně – i když je to opravdu těžké. Vždycky.



Anna je fotografka, podívejte se na ukázky její práce.

DALŠÍ PŘÍBĚHY

Chybí vám tu něco?

Napište nám, jaká témata by vás zajímala.