Do suverenity jiných státních celků zasáhlo Rusko hned několikrát. V srpnu 1968 přišel z Moskvy pokyn, aby vojska Varšavské smlouvy zakročila v Československu. V letech 2014 a 2022 vpadla ruská armáda na Ukrajinu. Jsou si tyto historické momenty něčím podobné? Ptali jsme se politického geografa Michaela Romancova, který přednáší na vysokých školách a dlouhodobě se zaměřuje mimo jiné na historii mezinárodních vztahů. „Současná válka nabourává obrozenecký narativ, že Slované mají holubičí povahu, s nikým neválčí a že těmi přirozeně agresivními lidmi jsou Germáni, kteří vždy utlačovali slovanský živel. Teď jednoznačně vidíme, že Slovan Slovanovi není bratrem nebo holubicí, ba naopak,“ začíná vyprávět.

Překvapivé použití fyzické síly

Jak v roce 1968, tak v roce 2022 mnoho expertů překvapilo, že se Rusko nezdráhá použít fyzickou sílu. „Když tanky, tehdy především ze SSSR, vjely do Československa, sovětský komunismus ztratil reputaci také u západoevropských levicových intelektuálů,“ říká Romancov. Činy SSSR odsoudila italská, francouzská i německá komunistická strana, které patřily mezi ty největší a nejsilnější v Evropě. A také řada vzdělanců, kteří s nimi sympatizovali.

Rusko se nepoučilo ani ve 21. století a kvůli agresivním výpadům vůči jiným státům nadále ztrácí přízeň politických elit i veřejnosti. „Dnes s výjimkou naprostého politického odpadu nenajdete v Evropě státníka, který by Rusko podporoval. I tací jako šéfka francouzské nacionalistické Národní fronty Marie Le Pen nebo vůdce italské strany Liga Severu Mateo Salvini dali od Putinovy agrese ruce pryč. Ani Miloš Zeman už nedokáže a nemůže podporovat takové kroky. Přitom ještě v roce 2014, po anexi Krymu, tyto osobnosti činy Ruska zásadně neodsuzovaly,“ tvrdí Romancov.

(Ne)očekávatelnost konfliktu

Většina politických elit v roce 1968 nečekala, že SSSR v Československu vojensky zasáhne. „Roku 1956 vpadli Sověti do Maďarska, ale českoslovenští komunisté byli přesvědčení, že jim se maďarský scénář vyhne, protože oni se vyvarují všech chyb, které udělali Maďaři,“ míní Romancov. Představitelé KSČ neustále tvrdili, že nebudou opouštět Varšavskou smlouvu ani vystupovat z Rady vzájemné hospodářské pomoci, která ovládala ekonomiku socialistických států. Tvrdili, že si Československo sice chce socialismus budovat samo, ale zůstává pevně po boku Sovětského svazu. „Ale ono to stejně nestačilo a Rusko zasáhlo. Obdobně svět překvapil také Putin v roce 2014. Ukrajina toho času nemířila do NATO, které je Ruské federaci trnem v oku. Tehdejší série demonstrací i samotný Majdan se týkal vztahů mezi Ukrajinou a Evropskou unií, se kterými Moskva údajně neměla problém.“

V roce 2022 patřil Michael Romancov k těm, kdo říkali – a do poslední chvíle si také mysleli –  že Rusko k opětovnému vojenskému řešení na Ukrajině nesáhne, protože pro něj budou dopady příliš negativní. „Putin už v roce 2014 viděl, že zásahy do jiných států mu nebude většina světa akceptovat. Na Rusko byly uvaleny sankce, i když z mého pohledu příliš měkké a neúplné. Zemi nicméně začaly poškozovat,“ vzpomíná politický geograf. Přesto Putin zaútočil na Ukrajinu znovu. Svět se měl po zkušenostech z Krymu lépe připravit a vědět, čeho je Ruská federace schopná. „Za těch sedm let jsme viděli, kam se Putinův režim posouvá. Že čím dál tím méně předstírá pluralitu a demokracii, i se méně hlásí k Evropě. Ta měla na změnu reagovat, což se bohužel nestalo,“ reflektuje Romancov. Zato Ukrajinci podle Romancova začali od událostí na Krymu věnovat extrémní pozornost svým vojenským silám. „Útok, který přišel v únoru 2022, byl samozřejmě i pro ně šokující, ale na rozdíl od roku 2014 začaly ukrajinské síly, vedené politickými elitami, okamžitě klást odpor. Kdyby stejně jako Západ očekávaly, že Putin už má dost, dnes by nezávislá Ukrajina neexistovala. Nyní si už snad všichni uvědomují, že Putinovo Rusko je aktér, se kterým se nedá jednat.“

Masivní uprchlické vlny

Agresivní výpady Sovětské svazu i Ruské federace zvedly obrovské migrační vlny. Podle Paměti národa mezi lety 1968–1989 z Československa emigrovalo čtvrt milionu až 300 tisíc lidí, většina z nich se nevrátila. Stovky tisíc lidí se přesídlily v rámci Ukrajiny nebo utekly do zahraničí i v roce 2014.

Výrazně silnější Moskvou způsobenou migrační vlnu zažívá svět nyní, v roce 2022. Podle Organizace spojených národů je v Evropě více než 7 milionů ukrajinských uprchlíků, přes šest milionů lidí se podle dat z června 2022 přesídlilo v rámci Ukrajiny. Zatím odcházejí hlavně ženy a děti, ale otázkou je, jak silná migrační vlna přijde, pokud zem budou moci opustit také muži mezi 18 a 60 lety. A také kolik lidí se na Ukrajinu vrátí. „Je vysoce pravděpodobné, že ti, kdo v jiných zemích již dříve pracovali a měli pozitivní zkušenost, tu také zůstanou. Zatím nelze odhadovat, kolik takových osob bude,“ říká Romancov.

Rusku hrál v roce 1968 i dnes do karet také odliv intelektuálních elit, společný rys většiny uprchlických krizí. „Nastává však i v Ruské federaci. Lidé neodcházejí proto, že by je vyháněly ukrajinské bomby nebo zbraně, ale protože část Rusů, kteří si to dřív neuměli představit nebo si to nechtěli připustit, zjišťují, že nechtějí žít ve státě, kterému vládnou zločinci,“ míní Romancov. Přesný počet Rusů, kteří zemi opustili, není znám, ale jedná se o stovky tisíc až miliony lidí.

Jako první zpravidla prchají mladí, vzdělaní a bohatší lidé, kteří jsou jazykově vybavení, vystudovali střední nebo vysokou školu a mají tak velkou šanci, že kdekoli ve světě získají práci. Na místě standardně zůstávají osoby s nižší mobilitou, jako jsou malé děti a jejich rodiče, staří lidé a osoby žijící na venkově. Méně ze svých domovských zemí odcházejí rovněž lidé nemocní. „Pro Ukrajinu je odliv lidí ztráta a uvidíme, kolik kvalifikované pracovní síly se vrátí, jakmile se boje zklidní nebo ustanou. Určitě se najdou Ukrajinci, kteří v zahraničí zbohatnou, a pak se případně navrátí domů. Ale uvidíme, jak se bude Ukrajina vyvíjet politicky. Už před válkou ji sužovala korupce a malá vymahatelnost práva. A tyto problémy s koncem války nezmizí,“ varuje Michael Romancov. Jako příklad toho, jak může země změnit svou pozici, uvádí Irsko, ležící na samém západě Evropy. „Máme tendenci Západ považovat za vyspělý a bohatý. Jenže Irsko bývalo v minulých stoletích extrémně chudé a mnoho lidí ho opustilo.“ Irská diaspora dodnes čítá miliony lidí po celém světě. „Od 70. let se ovšem země začala velmi dynamicky měnit a dnes se jedná o stabilní demokratickou společnost. Částečně i díky tomu, že do ní začaly téct evropské peníze, a také proto, že se obrovské množství Irů, zejména z Kanady, USA a Austrálie začalo vracet, když viděli, jak se země mění k lepšímu. Něco podobného se může stát rovněž v případě Ukrajiny,“ doplňuje Romancov.

Porušování lidských práv

V letech 1968, 2014 i 2022 bylo Rusko opakovaně obviňováno z porušování lidských práv. Jaký k nim má historicky vztah? „Právo bylo v Rusku vždy taková ,Popelka‘, ať už v carském a sovětském období, nebo dnes,“ vypráví Michael Romancov. „S termínem ,lidská práva‘ měla Moskva vždy obrovský problém.“ Sovětský blok, včetně Československa, například nikdy nepodepsal Všeobecnou deklaraci lidských práv OSN, přijatou 10. prosince 1948.

SSSR vzal lidská práva výrazněji na vědomí až v rámci helsinské Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v roce 1975. Pětatřicet zemí světa včetně SSSR se tehdy podpisem závěrečného aktu zavázalo k dodržování lidských práv, realita však byla jiná. V reakci na pokračující porušování svobod člověka vzniklo o dva roky později v Československu hnutí Charta 77.

Znovu se pak o lidskoprávní tematice začalo mluvit v krátkém období odstartovaném Gorbačovovou přestavbou v 80. letech. „I tehdy však Sověti mluvili o lidských právech svým vlastním slovníkem. Bylo pro ně neakceptovatelné říct, že Západ přišel s právy a oni je přijímají. Hovořili namísto toho o všelidských hodnotách, v rámci nichž stojí nejvýš práva sociální – tedy že každý má právo na práci. Až pak následovala práva individuální. Tehdy se sice začal vytvářet prostor pro dialog, ale období trvalo tak krátce, že téma nikdy neuzrálo,“ dodává politický geograf Michael Romancov. Po rozpadu Sovětského svazu se Rusko čas od času odkazovalo k evropským hodnotám, vztah k Evropě se ale kontinuálně zhoršoval.

Do března 2022 bylo Rusko nicméně součástí Rady Evropy a Evropský soud pro lidská práva ročně řešil stovky případů porušování lidských práv v Ruské federaci. Rada však zemi vyloučila kvůli invazi na Ukrajinu. „Už v roce 2014 se debatovalo o tom, že Rusko porušilo mezinárodní mír a musí být sankcionováno. Jednou ze sankcí mělo být vyloučení Ruska z Rady Evropy, ale ozývaly se hlasy, že pokud se tak stane, ruští občané ztratí jedinou možnost dovolávat se svých práv,“ říká Romancov. Tu jim ale Rusko v podstatě vzalo samo v roce 2020, kdy novelizovalo svou ústavu a nadřadilo ji mezinárodnímu právu. „Moskva si vytvořila kvaziprávní prostředí, aby mohla odsunout žaloby mířící k Evropského soudu pro lidská práva,“ shrnuje Romancov.