Jste vystudovaný novinář a politolog. Pracoval jste někdy v médiích? 

V novinách jsem začal působit už při škole. První zkušenosti jsem získal v Mladé frontě, pak v Metropolitním expresu a Metru. Novinářskou kariéru jsem završil v zahraniční redakci iDNESu, kterou jsem posléze i vedl. V roce 2011 jsem se ucházel o pozici Mediálního koordinátora humanitární a rozvojové sekce v Člověku v tísni. Tu práci chtělo šedesát lidí – nakonec jsem ji získal já. Nastoupil jsem na začátku roku 2012 a pracuji tu dodnes.  

Láká vás stále práce novináře? 

Do jisté míry ano. Ale neumím si představit, že bych pracoval pod majitelem, se kterým bych nedokázal souznět jak myšlenkově, tak hodnotově. Práce v Člověku v tísni je však s novinařinou úzce spojená, pravidelně s médii komunikujeme – má profese mě naplňuje a mám ji rád. Vnímám tu jednu velkou výhodu – pokud vymyslíte smysluplný projekt, nikdo vám nehází klacky pod nohy a vy se svému nápadu můžete naplno věnovat.  

Přišel jste s nějakým vlastním projektem? 

Většina prostředků, které Člověk v tísni využívá, nepochází od českých dárců. Mnoho financí přichází od Evropské unie, agentur OSN či například americké, britské, kanadské, německé nebo švýcarské vlády. Někdy kolem roku 2015 jsem přišel s myšlenkou, že i daňovým poplatníkům v těchto zemích musíme více systematicky dávat zpětnou vazbu, jak jejich prostředky využíváme. Ukázat jim například příběhy konkrétních lidí, které peníze a naše služby podpořily. Abychom dokázali přinést svědectví z terénu, začal jsem spolu s ostatními na našich misích budovat komunikační týmy a rozvíjet i komunikaci v zemích, kde pracujeme.  

Jak takový proces vypadal? 

Jezdil jsem na mise a hledal místní lidi, kteří by nám s komunikací pomohli. Takto nastavená práce je efektivní a má spoustu výhod. Místní kolega rozumí dynamice země, jazyku, tradicím, kultuře a hlavně ví, jak se má ptát. Dnes pro nás na misích v oblasti komunikace pracuje přes 30 lidí a my je z Prahy podporujeme. Jsou to právě oni, kdo dělají tu nejdůležitější práci na místě, a to často v hodně obtížných podmínkách. Ve všech zemích máme Facebook nebo i webovou stránku v místním jazyce. Všechny materiály se zároveň objeví na našich českých a anglických komunikačních kanálech.  

Kolika misí jste se osobně zúčastnil?  

Byl jsem na krátkých pracovních cestách v Angole, Zambii, Kongu, Etiopii nebo Mali. Co se týče Blízkého východu, byl jsem na našich misích v Sýrii, Iráku, Turecku. Samozřejmě jsem byl na Ukrajině a na Balkáně například v Kosovu nebo Srbsku a také na naších misích v Gruzii a Arménii Z asijských misí jsem navštívil Afghánistán, Nepál, Kambodžu, Filipíny, Mongolsko a Barmu. V mnoha z nich jsem byl opakovaně.  

Člověk v tísni pracuje mimo jiné ve válečných zónách. Nejedná se zrovna o dovolenkové destinace.  

Ano, ale to je realita dnešního světa. Člověk v tísni pracuje v největších humanitárních krizích na planetě. Nepříjemných situací jsem zažil hned několik. Ještě před invazí na Ukrajině jsem například zažil bombardování – poměrně zblízka. Bezpečnost však máme propracovanou, přemýšlíme nad každým detailem a informace analyzujeme z mnoha zdrojů, bezpečnost našich týmů je absolutní priorita. Nikdy své lidi nepouštíme do vyloženě nebezpečných oblastí, kde by jim šlo o život. Člověku v tísni v tomto bezmezně věřím.  

Kde jste se cítil nejkomfortněji? 

Tu otázku jsem už párkrát dostal, tak jsem si vytvořil svůj žebříček. Nejvíc mi záleží na tom, jací jsou v dané zemi lidé. Velmi rád mám Afghánistán. Vysoko je pro mě i Mongolsko a Kongo. Ale pak mám samostatnou kategorii, a to je Ukrajina. Tam okamžitě rozumím téměř všemu, co mi místní říkají. Každá babushka by mohla být moje babička, každá matka moje sestra. Ukrajina je mi velmi blízká, skoro mám pocit, jako kdybych byl u nás v Česku.  

Vzpomenete si na chvíli, kdy jste se dozvěděl o ruské invazi? 

To nejde zapomenout. Byl čtvrtek 24. února 2022, asi 4 hodiny ráno, když jsem dostával první notifikace. Ačkoliv jsem ruskou invazi čekal, i tak jsem byl v šoku. Ráno bylo hrozné. Myslel jsem na naše kolegy na Ukrajině. Člověk v tísni musel ihned začít jednat. Začali jsme řešit evakuaci kolegů do bezpečnějších oblastí. Nakonec jsme kancelář přesunuli z Kyjeva do Lvova. Vše jsme komunikovali navenek, vyhlásili jsme sbírku, ale především jsme přemýšleli o bezpečnosti vlastních lidí a jak začít efektivně pomáhat. První dny neměly konce, moc jsme toho nenaspali. O víkendu se rozhodlo, že pojede na Ukrajinu první tým – já a můj kolega. Ani na chvíli jsem neváhal. V neděli jsme sedli do auta a v pondělí jsme byli ve Lvově.  

Člověk v tísni působí na Ukrajině už od roku 2014. Jak se jeho role vyvíjela? 

Do ruské invaze jsme byli na východě Ukrajiny – hlavně u frontové linie. Tam jsme celou dobu zajišťovali základní pomoc například s dodávkami vody, ale zaměřovali jsme se třeba i na rekonstrukce domů a škol nebo obnovu malých živností. Pomáhali jsme finančně nebo psychologicky lidem, kteří nechtěli z oblasti odejít nebo začínali svůj život jako vnitřní uprchlíci na novém místě. Bylo frustrující, když pozornost začala odeznívat – tak je to s každou válkou, po nějaké době už o ní nečtete v novinách. Ale konflikt neskončil a my se museli věnovat osvětě a inovativním přístupům, jak lidem o situaci na místě dávat vědět.  

S jakými nápady jste přišli? 

Lidem, kteří žili ve vesnicích poblíž frontové linie, jsme například rozdali telefony a dali jim školení, jak s nimi zacházet. Poprosili jsme je, aby natáčeli, co kolem sebe vidí. Náš tým zajistil postprodukci a vznikl krátký desetidílný seriál s unikátním svědectvím To jsme my, to je Ukrajina. Také spolupracujeme s českými influencery. Pozveme je na místo, aby vše viděli na vlastní oči a předali zážitek svému publiku. Za takové spolupráce nic neplatíme, zajišťujeme pouze logistiku. Na Ukrajině s námi byla Shopaholic Nicol a po invazi i Janek Rubeš. 

Jak se rozšířil tým Člověka v tísni na Ukrajině po invazi? 

Těsně před ruskou invazí jsme na Ukrajině měli zhruba stočlenný tým – většina z nich byli místní kolegové. Dnes máme na Ukrajině přes 340 lidí. Dříve jsme pracovali na východě, dnes jsme skoro ve všech oblastech. Naše pomoc se tedy roztáhla i zeměpisně. Zároveň se zvětšil objem pomoci – finanční prostředky, se kterými pracujeme, jsou řádově úplně jinde. Pomoc se rozšířila také programově.  

Co všechno na Ukrajině nyní děláte? 

Od začátku ruské invaze jsme podpořili téměř milion a půl lidí na Ukrajině. Důležité jsou rekonstrukce domů a bytů. Chceme, aby ti nejzranitelnější lidé měli alespoň jedno místo, kde dokáží udržet teplo a zvládnout zimu – na Ukrajině může být klidně mínus 20 stupňů. Opravujeme okna, dveře, střechy. Bez nich žít nejde, a už vůbec ne v zimě. Lidé si buď zvládnou pomoct sami, a my jim jen dáme finance, nebo naši inženýři zařizují celou opravu – samozřejmě ve spolupráci s ukrajinskou stavební firmou. Všechno nakupujeme na Ukrajině, abychom pomohli ekonomice. Kromě domů opravujeme i školy nebo kolektivní centra – nepoužívané administrativní budovy nebo školy, které slouží uprchlíkům z jiných částí Ukrajiny. O nich se nemluví. Pozornost se směřuje na lidi, kteří odešli z Ukrajiny, ale na uprchlíky ve vlastní zemi se zapomíná – dnes je jich asi 3,7 milionu.  

Další kategorií pomoci je vzdělávání.  

Pokud má škola zůstat otevřená, musí mít podzemní kryt – i ty renovujeme. Když zazní sirény, děti se do krytu přesunou a dál se učí. Většinou jde o sklepy, kde se skladovaly nepoužívané věci. Později se musely předělat na provizorní učebny. Staráme se i o volnočasové aktivity – děti se schází v klubech, kde si můžou kreslit, zdokonalovat se v IT dovednostech nebo si třeba jen povídat. 

Jak vypadá pomoc u frontové linie? 

Blízko frontové linie často nefungují základní služby. Místní potřebují úplně základní věci jako například hygienické balíčky nebo teď před zimou například dřevěné brikety. Dál od fronty už obchod funguje normálně – v takových oblastech nejzranitelnějším lidem rozdáváme finanční prostředky. Nechceme za ně rozhodovat, jestli si mají koupit čočku, nebo maso. Ať se rozhodnout sami, co nejvíc potřebují a zároveň tím podpoří místního obchodníka a lokální ekonomiku. Potřeby se různí. Senior potřebuje léky, rodina s dětmi zase školní pomůcky. Finančně jsme zvládli podpořit 126 000 lidí. 

A co psychosociální pomoc? 

Odhaduje se, že každý čtvrtý člověk na Ukrajině je ohrožen psychickou poruchou – zcela pochopitelně. Ostřelování, sirény, nebezpečí, odloučené rodiny nebo přátelé, nucené vysídlení, to všechno na lidi působí. Až 70 % lidí na Ukrajině už má v rodině někoho, kdo byl ve válce zabitý nebo zraněný. V našich dětských volnočasových klubech působí psychologové. Vzděláváme učitele, jak pracovat s traumatizovanými dětmi. Provozujeme celonárodní bezplatnou linku psychosociální podpory a máme mobilní týmy psychologů, které nabízí individuální či skupinové sezení. Zájem je obrovský – u všech věkových skupin. Naši psychologové říkají, že budou lidé s psychickými problémy bojovat ještě roky po válce. 

Jak vypadá spolupráce s místními úřady? 

Neděláme nic, aniž by nás neznaly místní autority. Jenom tak může být pomoc efektivní. Oni jsou problému nejblíž, vědí, co je potřeba udělat. Většinu informací získáváme právě od úřadů. Řeknou nám, kdo je nejzranitelnější, my to ověříme, a pak ihned pomáháme. Posloucháme, co říkají a reagujeme na podněty místních. Řešíme, s čím si neumí sami poradit. Ale znovu – Ukrajinci si hlavně pomáhají sami a jsou v tom skvělí. Spolupracujeme i s místními nevládními organizacemi. Ukrajina má spoustu dobrovolníků – jen někdy nemají potřebné znalosti, kapacity a vybavení. A tak jim dáváme nejen samotnou pomoc, ale také například různá školení nebo vybavení jako vesty a další ochranné pomůcky. Celkem máme na Ukrajině 200 partnerských organizací. 

Spolupracujete i s ostatními světovými organizacemi. 

Aktivity musíme koordinovat se všemi aktéry – a těch je spousta. Spolupracujeme na úrovni různých pracovních skupin a klastrů. Ladíme postupy, aby do jedné oblasti nepřijelo pět kamionů od různých organizací a všichni neposkytovali tu samou pomoc. Vytyčujeme oblasti a formy pomoci. Zároveň standardizujeme, jak bude pomoc vypadat – aby hygienický balíček od Člověka v tísni odpovídal balíčku od jiné nevládní organizace.  

Ukrajincům pomáháte i v Česku. 

Těm nejzranitelnějším, co si jen obtížně mohou pomoct sami, poskytujeme sociální a právní poradenství, psychologickou pomoc, doučujeme ukrajinské děti, pomáháme s výběrem kariéry, provozujeme workshopy. Stejně jako na Ukrajině, i tady máme help linku. Pedagogům nabízíme online kurzy, jak pracovat s ukrajinskými dětmi. Podporujeme partnerské organizace, které nabízejí jiné služby než my – dáváme jim granty ze sbírky SOS Ukrajina. Pomáháme také zranitelným v nouzovém ubytování. A velkým tématem se stalo pracovní vykořisťování – snažíme se ho omezit. 

Jaké teď budou další kroky Člověka v tísni na Ukrajině? 

Nechceme zůstat jen u humanitární pomoci. Rádi bychom podpořili až 500 malých a středních podniků. Také bychom chtěli začít poskytovat sociální bydlení. Dál budeme podporovat místní, aby ještě lépe pomáhali své vlastní zemi. Budeme připomínat druhé výročí invaze. Při prvním výročí jsme uspořádali videomapping na Ministerstvu vnitra, aby lidé pochopili, jak se žije válce. Mohli si vyzkoušet virtuální realitu, podívat se na výstavu nebo zhlédnout jeden z našich dokumentů. Svědectví o válce také systematicky přinášíme do jiných zemí. Od začátku invaze jsme uspořádali výstavy a akce o Ukrajině v Berlíně, Bruselu, Ženevě, Štrasburku, Bratislavě nebo Miláně. A rozhodně budeme pokračovat.