Rozhodnutí natočit seriál na podobně vážné téma nepřijde z ničeho nic. Zasáhla vás současná situace na Ukrajině hned loni v únoru, kdy došlo k invazi?
Ano, krátce nato jsem se setkala s Janem Hergetem, který teď šéfuje dokumentu v Českém rozhlase. Shodli jsme se, že bychom situaci měli okamžitě sledovat. Tehdy jsem nicméně byla pracovně zaneprázdněná a do natáčení jsem se nepustila hned. Média začala vydávat reportáže z napadených míst a psát o dobrovolnících a uprchlících u nás. Zdálo se mi, že jsem propásla správný moment a téma už za mě zdokumentovali jiní. Když jsem ještě interně pracovala jako dokumentaristka v rádiu, měla jsem trochu problém, že reagujeme poměrně pozdě. Ať už šlo o povodně nebo jiné nečekané události, častokrát jsme byli o krok pozadu.
Vybavíte si první impulz, který vás navzdory všemu vedl k tomu, abyste téma zdokumentovala?
Jsem prostě duší dokumentarista, který má potřebu zajímavé věci kolem sebe zaznamenávat. V tomto případě šlo ale zároveň o soucit. Silně se mě dotkla představa toho, že si člověk celoživotně buduje vztahové i hmotné hnízdo a najednou ho ze dne na den musí opustit a odejít do vyhnanství. Ráda cestuju a nemám problém se občas sbalit a odjet, vlastně bych nejspíš byla i schopná žít jinde než v Česku. Ale být nucen odejít z válečných důvodů je něco hrozného.
Co s odstupem času považujete za hlavní sdělení rozhlasového dokuseriálu Naši Ukrajinci?
Začala jsem natáčet s jedním hlavním cílem – zjistit, jak se integrují Ukrajinci v moravském městě Olešnice, o kterém jsem se dočetla v jednom článku. Místo dělí zhruba 15 kilometrů od Letovic, kde máme chalupu. Přijelo sem asi 30 Ukrajinců, kterým poskytl ubytování tehdejší starosta Zdeněk Peša. Dokázali se s novým domovem sžít a společnou řeč tady našli ukrajinské a české děti. Došlo mi, že toto by mohla být správná cesta. Ozvala jsem se panu starostovi, který byl velmi vlídný a pozval mě, abych přijela točit.
Překvapily vás negativní komentáře Čechů v médiích?
Ano, například přímo pod článkem o Olešnici. Narazila jsem tam na koncentrovanou nenávist a lži. Měla jsem potřebu ukázat, jak životy daných uprchlíků vypadají doopravdy. Nevím, jestli jsem se toho stoprocentně dobrala. Konkrétně čeští obyvatelé Olešnice jsou stále stejně ochotní pomáhat jako na začátku a nepociťují vůbec žádnou nenávist. Ukrajinci zde našli nové přátele i práci.
Jak jste nakonec takto komplikované téma uchopila?
Dlouho jsem přemýšlela, jak k tématu přistoupit. Zároveň jsem měla strach z jazykové bariéry, nechtěla jsem natáčet v ruštině. Přestože jsem z ruského jazyku maturovala, podařilo se mi ho dokonale zapomenout. Pro rozhlasový dokument se ale zkrátka nejlépe hodí čeština. Ve výsledku jsem si vyčkáním pomohla – mnoho Ukrajinců se totiž naučilo mluvit česky. Pan starosta byl přítomný u celého natáčení. Celý proces vlastně tak trochu moderoval a pomáhal s překládáním, když bylo potřeba. Konkrétní epizody jsem točila v září, prosinci, a nakonec v březnu. Za jediný půlrok ušli Ukrajinci obrovskou cestu a v češtině se podstatně zdokonalili. Ruštinu už jsme na konci ani nepotřebovali.
Poznala jste Ukrajince, kteří se s nenávistí přece jen setkali osobně i v Olešnici?
Zmínila bych porodní asistentku, která v Česku zatím nesplnila potřebné atestace, a tak musí pracovat jako uklízečka v nemocnici. Podle toho, co říkala, se k ní bohužel jiné uklízečky chovaly trochu nenávistně. Za půl roku se ale situace spravila.
Během natáčení jste jistě poznala řadu zajímavých lidí. Kdo vám utkvěl v paměti?
Nejvíc mě nadchly tamní děti. Jsou úžasně spontánní. Celou situaci navíc nesou neskutečně dobře. Zatím jim vše nedochází a mají pocit, že jsou na výletě. Silné příběhy se týkaly spíš konkrétních dospělých žen. Dostalo mě, když mi v prvním díle líčila Alesia, jak z Ukrajiny utíkala těhotná. Když vyprávěla, jak její cesta sem vypadala, měla už na rukou malého chlapečka, který se narodil v Olešnici.
Cítila jste z respondentů jiné emoce, když porovnáte natáčení prvního a posledního dílu?
Když jsem se ve třetí epizodě některých z nich ptala, jestli jsou doma všichni v pořádku a mají se kam vrátit, zdálo se mi, že se začínají uzavírat do sebe a nechtějí moc mluvit. Na začátku měli potřebu líčit, čím si prošli a jak se dostali do Česka. Po půlroce se ale hodně změnil styl jejich povídání, bylo mi z toho smutno. Měla jsem pocit, že je vše bolí víc a víc. Snad jsem se mýlila.
Zdálo se vám, že by se rádi vrátili zpět na Ukrajinu?
Většinou se vracet chtějí. Děti se učí online, aby neztratily kontakt s rodnou zemí. Jakmile se vrátí, budou mít hotové všechny zkoušky a zároveň nezapomenou svůj jazyk. Poznala jsem ale i ženu, jejíž starší syn dostal pracovní povolení a už se uchytil v Česku. I proto tu chtějí zůstat, společně s druhým mladším synem a babičkou. Na Ukrajině jim bohužel už nikdo nezůstal. Při osobním setkání mě hodně bavila i paní Světlana, která sem utekla se třemi dětmi v nižším školním věku. Uchytila se jako učitelka v olešnické škole a pomáhá ukrajinským dětem se zvládáním češtiny. Díky tomu, že má tři děti, s sebou legálně mohla vzít i manžela. Ve druhém díle seriálu popisuje, jak se o Vánocích vypravila do Kyjeva pro věci. I tato rodina se jednou chce vrátit na Ukrajinu. Válečné uprchlíky spojuje především vděčnost. Velmi vděčné byly v Olešnici i děti, které v seriálu vysloveně děkují všem Čechům.
Lákalo by vás jet natáčet přímo na Ukrajinu?
To by se mi moc líbilo. Kdyby mi bylo o 30 let míň a neměla jsem žádné závazky, tak už tam dávno jsem. Vždy jsem si říkala, že kdybych v Česku neměla práci, která mě tady drží, pojedu někam pracovat jako dobrovolník.
Máte pocit, že se situace mezi Čechy a Ukrajinci u nás mění spíš k lepšímu, nebo horšímu?
Záleží, jestli mají lidi v hlavě mozek a v hrudníku srdce. Myslím, že ti, kteří to takto nemají, se o projekty jako Naši Ukrajinci ani nebudou zajímat. Ale význam mají vždycky, i když nepřesvědčíte úplně všechny. I kdyby se vaše snažení dotklo jen pár lidí nebo někomu pomohlo pootevřít oči, tak má smysl.