24. února 2022 se ale vše změnilo. Začala válka a Liudmyla s rodinou museli opustit domov i své nejbližší. Před válkou utekli do městečka Ledenice v jižních Čechách, občas ale tráví čas i v Praze. Právě tam se také setkáváme, abychom si popovídali o jejich zkušenostech.

Útulná kavárna Tvaroh je oblíbené místo pro brunch, takže je tu v sobotu ráno pěkně živo. Zatímco jejich děti snídají a sledují kreslené filmy na telefonech, Liudmyla a Oleksandr začínají vyprávět svůj příběh.

Jak se vám na Ukrajině žilo před válkou?

Oleksandr: Dobře. 13 let jsem pracoval v plynárenství a před dvěma lety jsem si otevřel vlastní společnost, která se specializuje na plynárenské služby pro firmy, restaurace a bary. Před válkou bylo vše fajn, obchody šly skvěle.

Liudmyla: Já pracovala jako svatební koordinátorka, pořádala jsem akce a zároveň vychovávala naše kluky. S dětmi mi ale hodně pomáhala maminka a když se nám narodilo čtvrté, najali jsme si chůvu. Všechno perfektně klapalo: krátce před válkou jsme se přestěhovali z bytu do domu za Oděsou, žili jsme tam 1,5 roku, pořídili jsme si psa… Pak jsme se ale museli sbalit a všechno opustit.

Oleksandře, jste důstojník a v roce 2018 jste vstoupil do zálohy Národní gardy. Byl jste povolán do služby, když začala válka?

Oleksandr: Ano, byl jsem povolán k vojenské jednotce a musel jsem sloužit. Po 3 týdnech jsem se však rozhodl odejít. Liuda a moji synové v té době bydleli ve sklepě a já nechtěl, aby tak trpěli. Zpočátku jsme nevěděli, kam jít, 16. března jsme ale opustili Oděsu, překročili hranice s Moldavskem, Rumunskem, Maďarskem, Rakouskem… až jsme dojeli do České republiky.

Proč jste se rozhodli utéct právě do Česka?

Oleksandr: V roce 2019 jsem měl kromě hlavního zaměstnání i brigádu v Praze, v sektoru dopravy. Čeština pro mě byla víceméně srozumitelná a Češi mě navíc dobře přijali. Mé zkušenosti tedy nasvědčovaly tomu, že se naší rodině bude v Čechách žít lépe než kdekoli jinde. Proto jsme se rozhodli zůstat právě tady.

Bylo pro vás problematické z Ukrajiny uprchnout?

Oleksandr: Zásadní problém to nebyl – pro útěk jsem totiž měl hned několik legitimních důvodů (směje se a dívá se na děti).

Liudmyla: Hranici jsme překročili asi za 15 minut, celníci jen rychle prošli rodné listy našich dětí. V polovině března už nebyly na hranicích tak dlouhé fronty jako na začátku války.

Když jsme u dětí, jak vnímaly vypuknutí války?

Liudmyla: 24. února kolem našeho domu létaly rakety a já myslela, že je konec. Den poté odešel Oleksandr sloužit do Národní gardy. Vzala jsem děti do sklepa a odmítala jsem odejít, dokud nepřijeli rodiče a kamarádi mě nezačali přes telefon přemlouvat, abych vylezla ven. Právě kvůli mému silnému strachu jsme utekli do zahraničí.

Jak této změně porozuměli vaši kluci?

Oleksandr: Brali to jako dobrodružství. Během naší cesty do České republiky nepociťovali žádné nepohodlí.

Liudmyla: Možná se jim to později vrátí a budou na ten zážitek vzpomínat. Když však viděli, že celá rodina cestuje společně, věděli, že bude vše v pořádku.

Oleksandr: Čas od času ale našemu nejstaršímu synovi Mishovi chybí jeho pes. O vlastním psovi vždycky snil, a dokonce na něj šetřil z peněz, které dostal od babičky na prázdniny. Když jsme se nastěhovali do nového domu, nějaké peníze jsme mu přidali a koupili jsme si černého labradora. Pojmenovali jsme ho Nike – jako ta slavná sportovní značka. Pejska jsme si s sebou do Česka ale bohužel vzít nemohli. V našem autě už nebylo místo a nechtěli jsme, aby musel hodiny trpět na cestách. Nyní se Nikeho starají naši rodiče.

Bydlíte nedaleko Českých Budějovic, největšího města jižních Čech. Proč jste si vybrali právě tuto lokalitu?

Oleksandr: Když jsme se rozhodli odejít do Čech, Liuda zavolala své kamarádce Inně, která tam bydlela. Ta nám řekla, ať se nedaleko Českých Budějovic, v Domaníně, setkáme s Češkou Janou, která nám velmi pomohla s organizací, sháněním ubytování i vyřizováním dokladů. Proto jsme tu i zůstali.

Liudmyla: Jana nás taky nechala bydlet v druhém patře svého domu, zatímco ona bydlela v přízemí. Za to jsme jí neskutečně vděční. Nakonec jsme se ale dohodli, že tam zůstaneme jen 40 dní, a pak si najdeme nové bydlení.

Oleksandr: Místo to bylo skvělé, ale jelikož máme čtyři děti, které dokážou být dost hlučné, občas nám to bylo nepříjemné a nechtěli jsme Janu svou přítomností příliš rušit.

Nakonec jste získali sociální bydlení.

Oleksandr: Ano. Zatímco jsme bydleli u Jany, uvědomili jsme si, že pro naši rodinu musíme brzy najít nový domov. Zaregistroval jsem se na úřadu práce a našel si práci v oboru vzduchotechniky. Tam se mě taky zeptali, zda má naše rodina kde žít.

Pak nám zavolali a řekli, ať se přijedeme podívat na jeden dům do Ledenic. Když jsme s Liudou dorazili, zeptali jsme se, kolik musíme platit nájemné. V hlavě jsme samozřejmě měli přibližnou částku, kterou jsme nechtěli příliš přesáhnout. Odpověď na naši otázku však zněla „nic!“

Liudmyla: Nabídli jsme se, že budeme platit alespoň internet a služby, ale ani to nám nedovolili. Dům vlastní jedna česká rodina, které jsme moc vděční. Přijali nás za vlastní a za toho půl roku, co se známe, jsme se velmi sblížili. Dohodli jsme se, že v jejich domě zůstaneme na rok, tedy do května 2023.

Oleksandr: Měli jsme tak čas a prostor k tomu, abychom se v Čechách usadili. Když jsme poprvé přijeli, bylo to pro nás celkem těžké, protože jsme češtinu zatím tak dobře neznali a všechno se zdálo nové.

Chodí vaše děti do školky a školy?

Liudmyla: Misha dokončil ročník online a hned v květnu byl v české škole v Ledenicích zapsán do stejné třídy, do které chodil v Oděse. Havrylo a Savelij chodí do školky. Škola i školka mají skvělou polohu – jsou v centru Ledenic, hned vedle sebe. Je zde také sportovní stadion, kde děti hrají fotbal a volejbal. Přes den hlídám jen nejmladšího člena rodiny – Heorhije.

Jakou pomoc poskytuje Česká republika rodinám s více dětmi, kromě sociálního bydlení?

Liudmyla: Na Ukrajině existoval program státní podpory pro velké rodiny. V České republice jsou podmínky pro každou rodinu stejné, bez ohledu na její velikost. Ve škole a školce platíme poplatky v plné výši – což je v pořádku, nechceme si nárokovat žádné další výhody. Organizace Červeného kříže nám pomohla s dětským oblečením, psacími potřebami do školy, a Misha dokonce dostal nový notebook na učení. Pomoc ale nezávisela na počtu dětí, byla poskytnuta všem rodinám. Velkou pomocí jsou také sociální dávky na děti a státní zdravotní pojištění. V rámci možností jsme dostali veškerou podporu, kterou jsme potřebovali.

A co vy jako rodiče – jak vypadá váš nový život v České republice?

Liudmyla: Letos už jsem v Praze organizovala jednu svatbu. Nyní mám několik žádostí o svatební koordinaci na příští léto a podílím se na pořádání akcí pro nevěsty z Ukrajiny. Mými klientkami jsou většinou dívky, které zde žijí už delší dobu, nebo ty, které po vypuknutí války uprchly do České republiky za svými budoucími manžely. Zatím se všechno teprve rozjíždí, ale je to slibný začátek.

Oleksandr: Já pracuji ve vzduchotechnice, kterou jsem také kdysi studoval. Jakmile zjistili, že mám titul, měl jsem práci zajištěnou. A pracuji hlavně s Čechy.

Liudmyla: Takže můj manžel umí česky mnohem lépe než já! (Směje se). V obchodech i kavárnách už se sám dorozumí.

Plánujete se po válce vrátit na Ukrajinu?

Oleksandr: Prozatím jsme se rozhodli zůstat tady a nechceme se stěhovat jinam.

Liudmyla: Začínáme si budovat život v České republice. Oleksandr tu má práci a já se také profesně rozvíjím. Nechceme navíc s dětmi neustále cestovat sem a tam a stresovat je příliš mnoha změnami.

Oleksandr: Jsme trochu nomádi, dokážeme se přizpůsobit jakýmkoli okolnostem. Na Ukrajině ale máme dům, rodiče, i můj podnik, který teď řídím na dálku.

Pociťují děti nějaký rozdíl oproti životu na Ukrajině?

Liudmyla: Myslím, že ne. Saša je celý týden v práci a každý víkend chodíme s dětmi ven. Objevujeme česká města, zoo, parky… Na Ukrajině jsme žili podobně, každý víkend jsme jezdili na výlety. I proto si myslím, že život v České republice nebyl pro kluky nijak radikální změnou. Vidí, že se tu s Oleksandrem cítíme dobře, a tak se cítí dobře i oni.

Co byste poradili mnohočlenným ukrajinským rodinám, které chtějí utéct do Česka?

Liudmyla: Veškerá administrativa, možnost zápisu do školy nebo školky, nabídka zaměstnání… To vše už tu je. Musíte tedy hlavně věřit sami v sebe.