Narodila jsi se v Nikopoli, městě na březích Dněpru, ale posledních několik let jsi žila v Kyjevě. Jaký byl tvůj život před vypuknutím války?

Byla jsem novinářka a ve volném čase jsem cvičila brazilské jiu-jitsu. Kamarádi, kteří se mnou trénovali, teď hodně pomáhají naší armádě. O víkendech jsem dělala baristku v kavárně a moc mě to bavilo. Měla jsem pohodový a obyčejný život – ale milovala jsem ho.

Jako novinářka pracuješ i teď. Do Česka jsi se vlastně dostala díky své práci v Rádiu Svoboda. Jak se to stalo?

12. února 2022 jsem s kolegy vyrazila na služební cestu do Prahy. Sídlí tu totiž ústředí Rádia Svoboda a Rádia Svobodná Evropa. Měli jsme v plánu zůstat na pár týdnů v Praze, setkat se s našimi zahraničními kolegy, strávit spolu nějaký čas a povyprávět si o různých zkušenostech. Zabalila jsem se jen do malého kufru a batohu – vůbec jsem nečekala, že v Praze zůstanu tak dlouho. Po začátku války se vedení rádia rozhodlo, že je pro nás příliš nebezpečné vrátit se domů. Také jsme potřebovali denně vysílat živě ze studia, což je sice možné tady, v Praze, ale v Kyjevě by to kvůli ruským náletům a útokům nešlo.

Jako novinářka reportuješ o válce ve vlastní zemi, což je bezpochyby velice emočně náročné. Pamatuješ si na nějaké chvilky, kdy na tebe všechno dolehlo?

V rádiu přinášíme posluchačům zprávy z Ukrajiny a primárně se věnujeme vojenskému dění ve městech, kde probíhá aktivní boj. Jednou jsem musela například sestříhat video, na kterém byly následky ostřelování v mém rodném městě Nikopol. Každý den jsem se koukala na Telegram (vysvětlivka: populární sociální síť v Rusku a na Ukrajině) a kontrolovala, jestli můj dům stále stojí. Bylo to strašně frustrující. Kdykoli jsem viděla fotky z Ukrajiny, musela jsem myslet na svou rodinu. Moji rodiče totiž zůstali v Nikopoli. Mají tam práci, a navíc se starají o moje prarodiče, kteří bydlí v sousední vesnici.

Tvůj manžel Oleg také zůstal na Ukrajině, kde bojuje s ruskými silami. Je to jeho první aktivní bojová zkušenost?

Bojoval už v roce 2014, během krymské krize. Nezávislost naší země je pro něj velmi důležitá. Oleg věřil tomu, že po roce 2014 přijde další válka. Ještě před 24. únorem 2022 mi občas říkal, že kdyby nastal další ozbrojený konflikt, okamžitě by se vrátil do boje. Já sama jsem se ale snažila od tohoto tématu co nejvíce izolovat. Bála jsem se brát jeho obavy vážně.

Nakonec měl ale pravdu. Válka přišla 24. února. Co jsi ten den dělala?

Časně zrána jsem přijela do pražské redakce Rádia Svoboda. Kvůli rannímu vysílání běžně vstávám už v půl čtvrté ráno. S kolegou jsme sedli k práci, zapnuli notebooky a povídali si o hlavních vysílacích tématech dne. Náš šéfredaktor byl v tu chvíli do něčeho zaposlouchaný a po pár minutách řekl: „Je to tu. Vyhlásil válku.“ Potom mě požádal, ať zavolám všem svým kolegům a informuji je o vypuknutí konfliktu. Okamžitě jsme začali vysílat – už si ani nepamatuji, jak dlouho to trvalo. Všichni jsme chtěli pracovat ještě víc než obvykle, klidně bychom v kanceláři zůstávali i 24/7. Nikdo z nás totiž nechtěl být sám, jen se svými myšlenkami a pocity úzkosti. Cítila jsem se strašně provinile – byla jsem v bezpečí, tady, v Praze, a ostatní doma zažívali válku. Pocit viny mě stále neopustil, žije se mnou už skoro rok.

Máš pocit, že žiješ tak trochu „dvojí život“? Jeden máš tady, v Česku, a další pokračuje na Ukrajině, kde je tvůj manžel?  

Cítím to tak, že fyzicky jsem sice tady, ale mentálně zůstávám na Ukrajině. Ani bych to nenazvala „dvojím životem“. Možná je zvláštní to tak říct, ale vážně si myslím, že můj skutečný život pokračuje v mé rodné zemi. Jsou tam všichni, které mám ráda: můj manžel, rodina i všichni moji přátelé.

Kolikrát jsi se na Ukrajinu vrátila?

Od začátku války jsem byla v Nikopoli celkem třikrát. Taky jsem párkrát jela do Kyjeva nebo Oděsy. Vážně Ukrajinu miluji, je to neuvěřitelné místo.

Jak jsou na tom tvoji rodiče?

Jsou ve válečné zóně, takže samozřejmě zažívají těžké chvíle. I tak mám ale pocit, že mají lepší náladu než já. I když jsem tady, v bezpečí. Chvíli jsem si dokonce myslela, že situace na Ukrajině asi není tak zlá. Když jsem ale naposledy byla doma, tyto pocity se rázem rozplynuly. Po novém roce jsem přijela do Nikopoli a první, co jsem viděla, bylo vyhořelé autobusové nádraží, vedle kterého seděla stará paní. Kdysi prodávala na nedalekém trhu. Okamžitě jsem se začala cítit nepříjemně. Když jsem pak jela dál, celé město na mě působilo překvapivě klidně. Zdálo se, že Nikopol žije stejným životem, jako před válkou. Byla jsem zrovna na kafi s kamarádkou, když se spustil poplach a vypadl proud. Máma mi zavolala a prosila mě, abych zůstala v kavárně. Oblast, kde se nachází náš dům, totiž zrovna ostřelovali. Venku byly slyšet výbuchy a já začala panikařit. Najednou mi ale došlo, že takhle teď vypadá život na Ukrajině. Panuje tu sice iluze normality, ta se však může s každým okamžikem sesypat.

Vím, že se ti hodně stýská po domově. Přemýšlíš, že by ses na Ukrajinu brzy vrátila?  

Rozhodně. Chci se vrátit, pořád na to myslím. Nebojím se nebezpečí, výpadků proudu nebo případného ostřelování. V Česku mě drží jen moje práce. Vím, že když pracuji v mezinárodních médiích a informuji o válce, dělám něco užitečného. A navíc jsem sem nepřijela sama, ale se svým kyjevským týmem. Nechci je opustit. Věřím, že přijde okamžik, kdy se budeme moct všichni společně vrátit do Kyjeva.

Změnil se od vypuknutí války nějak tvůj vztah k vlasti?

Ani ne, Ukrajinu totiž miluji od dětství. S manželem jsme si v tomto smyslu dost podobní (usmívá se). Když jsem bydlela v Nikopoli, bylo v naší čtvrti pět kozáckých sičí a všichni moji pradědečkové byli kozáci. Kozáčtí bojovníci válčili za svobodu a nezávislost Ukrajiny a já si jejich odhodlání nesu v sobě. V současné situaci proto vidím jistou symboličnost. I když jsem vyrůstala v rusky mluvící oblasti, moji rodiče se mnou vždy mluvili ukrajinsky. Moje matka mi od malička vyprávěla o historii Ukrajiny a mě dějiny rodné země vždy upřímně zajímaly. Mé pouto k Ukrajině, je tak silné, že ho ani nedokážu popsat.

Chceš se po skončení války vrátit domů, nebo se manžel plánuje přestěhovat za tebou sem, do Prahy?

Sním o tom, že se vrátím domů. A můj manžel Oleg by se nikdy z Ukrajiny neodstěhoval, proto bojuje za její nezávislost. Až svobody konečně dosáhneme, užijeme si ji plnými doušky. Navíc si myslím, že až skončí válka, musíme se vrátit domů a naši zemi postupně znovu vybudovat.

Jak často jste s manželem v kontaktu?

No, to záleží. Oleg slouží v armádě jako zpravodajský důstojník a někdy může být nedostupný i na čtyři dny. Obvykle mě varuje předem, ale stejně se o něj bojím. Tyto chvíle vnímám jako ty nejhorší a nejděsivější. Když nejsme v kontaktu, téměř každou minutu sahám po telefonu a kontroluji upozornění. Mimochodem, vůbec nemám pocit, že by nás dlouhé odloučení nějak rozdělilo. Náš vztah je ještě silnější než dřív a naše láska vzrostla minimálně 500krát (směje se).

Na tvém Instagramu jsem viděla, že jsi se vdala teprve nedávno, až po začátku války. Jak k tomu došlo?

Stalo se to na podzim. Vůbec jsem nečekala, že budu mít svatbu! Už předtím jsem měla pocit, že jsme s Olegem jedna rodina a o ruku mě požádal dost náhle. Dlouho jsme se neviděli a já si uvědomila, že mi moc chybí. Nevěděli jsme ale, kdy se nám podaří být zase spolu. Manžel si nebyl jistý, kdy bude mít volno – vše záleželo na jeho nadřízených. Jednoho dne mi řekl, že může odjet do Oděsy. Blízko ní se totiž nachází jejich vojenská základna. Hned jsem si koupila lístek a jela autobusem z Prahy do Oděsy, což trvalo asi 40 hodin. Autobus se po cestě třikrát porouchal, takže se můj příjezd asi o 10 hodin zpozdil. Když jsem konečně dorazila, cítila jsem se příšerně. Z autobusu jsem se v podstatě vykutálela. Když mě Oleg uviděl, hned ke mně přiběhl a požádal mě o ruku. Původně si svou žádost představoval nějak romantičtěji, ale když viděl, jak jsem rozrušená a unavená, rozhodl se mě rozveselit. Všechno se to stalo 14. října, což bylo dost symbolické. Ten den se na Ukrajině totiž slaví Pokrov přesvaté Bohorodice.

Vaše svatba se taky konala v Oděse.

Ano, 12. listopadu 2022. Původně jsme plánovali malý obřad jen pro nás dva, ale nakonec se sešlo asi 20 lidí, včetně našich rodičů, příbuzných a přátel. Obřad byl přesto poměrně skromný: vzali jsme se, vyfotili pár fotek a vyrazili do restaurace. Měli jsme štěstí, v Oděse byl ten den klid a nedošlo k žádnému ostřelování, dokonce ani sirénám. 11. listopadu navíc osvobodily ukrajinské ozbrojené síly Cherson, čímž byla naše svatba ještě symboličtější.

Musí to pro tebe být těžké, žít sama v nové zemi a vědět, že je tvůj manžel v nebezpečí. Co bys poradila ostatním ukrajinským uprchlíkům, aby udrželi svůj vztah naživu?

Víš, co mi můj manžel vždycky říká? Rusové přišli do naší země, aby nás fyzicky i morálně zabili. My ale musíme být nezlomní a nadále žít, brát se, mít děti a celkově si užívat život. Jsme Ukrajinci a musíme jim ukázat, že nás nikdy nezlomí.