Předchozí rozhovory pro Český rozhlas a Začít společně jste poskytla v češtině, toto je první interview s vámi o aktuální situaci v ukrajinštině.

Ano, je mnohem snazší komunikovat v mém rodném jazyce, než když jsem v září do médií hovořila v češtině. Minulý týden jsem měla další telefonický rozhovor pro Český rozhlas. Dříve bych si nikdy nemyslela, že se mě budou média ptát na názor a že se naučím nový jazyk tak rychle. Nebylo to snadné, ale život mi ukázal, že musíte jednat rychle, měnit směr v jakémkoliv okamžiku a umět se přizpůsobit.

Jaký byl váš život před začátkem války?

Jako život jakékoliv jiné rodiny. Měli jsme vlastní byt a oba jsme pracovali. Starší Kira byla ve posledním ročníku školky a už se připravovala na školu. Věnovala se gymnastice od svých tří let, měla tréninky čtyřikrát týdně po třech hodinách. Mladší Tina ještě chodila do jeslí. Občas jsme cestovali, měli jsme normální rodinný život.

Váš manžel Maksym zůstal ve Vinnycji, že ano?

Ano, zůstal. Je v záloze. Složil lékařskou prohlídku, ale jelikož do roku 2022 nebyl v armádě, zatím ho nepovolali. Před začátkem války pracoval můj manžel jako komunikační kouč pro zaměstnance Silpa (pozn. autorky – ukrajinská maloobchodní společnost provozující řetězec obchodů s potravinami). Po vypuknutí konfliktu se jeho profese stala irelevantní a začal se věnovat dobrovolnictví. Když Maksym přišel o práci, začal v průběhu války studovat bezplatný kurz IT pro začátečníky. Později znovu vznikla poptávka po jeho oboru, a tak se k němu mohl vrátit. Nyní pracuje ve Vinnycji a situace se za poslední rok postupně trochu zlepšila.

Začátek války prožíval každý Ukrajinec jinak. Vybavíte si, jak jste se cítila 24. února 2022?

Když válka vypukla, byli jsme doma. Vstala jsem jako obvykle v šest hodin ráno a začala se připravovat do práce. Pak jsem si ověřila zprávy na telefonu a všechny se týkaly válečného konfliktu. Oproti jiným ukrajinským městům jsme přímo ve Vinnycji neslyšeli žádné exploze ani sirény. Pročítala jsem novinky a nechápala, jak se něco takového mohlo stát. Po chvíli mi zavolala mladší sestra, která žila v Kyjevě, a plakala, protože byla velmi vyděšená.

Kdy jste odešla a jak jste udělala takto obtížné rozhodnutí?

Můj tchán, kterého jsem velmi milovala a vnímala jsem ho skoro jako vlastního otce, byl v té době vážně nemocný. Nechtěla jsem ho jen tak opustit. Zemřel 3. března 2022. Po jeho odchodu jsem byla zdrcená. O den později mi manžel řekl, že nastal čas opustit zemi, ale nevěděla jsem, kam jít. Nejprve jsme měly jet do Francie, kde žili naši příbuzní. Nakonec jsme odjely autobusem s dcerami, mou matkou do Polska. Jela s námi také blízká kamarádka, která měla známou v Brně, kde žila už devět let. Brno se mělo stát tranzitním místem, kde bych si mohla odpočinout, uklidnit myšlenky a pokračovat dál. Naši přátelé nás vyzvedli ve Varšavě a autem nás odvezli do Brna. Přijeli jsme 7. března a hned další den jsem zamířila do uprchlického centra, abych zjistila všechny informace k potřebným dokladům. Získala jsem víza pro sebe a svou rodinu. Cesta z Vinnycje do Varšavy trvala 20 hodin a všechny nás velice vyčerpala. Nakonec jsem se rozhodla, že zůstaneme v Brně, kde žijeme dodnes.

Kde konkrétně v Brně jste ze začátku žily?

Ubytovaly jsme se v hostelu v centru města a několik dní tam mohly strávit zdarma. Majitel byl velmi milý a dovolil nám tam zůstat jen tak, dokud jsme si nenašly bydlení. Přes mého kamaráda jsme se dostaly ke komunitě Orel, katolické sportovní organizaci, jejíž kancelářská budova se přestavěla na útulek pro uprchlíky. Zůstaly jsme tam rok a já si neustále kladla otázku, jak bych mohla poděkovat lidem, kteří nám poskytli útočiště. Nabídla jsem, že jim alespoň něco zaplatím – nakonec svolili, že můžu platit alespoň určitou částku za služby. Teprve minulý týden jsme se z toho místa vystěhovaly do pronajatého bytu.

Jak se vaše dcery přizpůsobily novému životu v České republice?

Když jsme opustily Ukrajinu, Tina ještě neměla ani tři roky a jednoduše nic nechápala. Naopak pro Kiru to bylo těžké, protože opustila všechno, co měla ve Vinnyci – přátele, tréninky, život. 17. března jsem pro Kiru našla školku, jejíž ředitelka mi nabídla práci uklízečky. Pracovala jsem jako uklízečka celkem osm měsíců. Toto období pro mě bylo velmi těžké. Neustále jsem viděla svoji dceru, jak chodí sama na dvoře školky, často plakala a chtěla být se mnou. Myslím si, že Kira procházela obdobím, kdy jednoduše nedokázala nové prostředí přijmout a přizpůsobit se.

Nové prostředí k ní nebylo vlídné?

Naopak, ale stejně se jí nedařilo. Během prvních dnů v mateřské škole jsme neustále dostávaly dárky od dětí – sladkosti, pohlednice nebo hrníček s namalovanou ukrajinskou vlajkou. Jedna z matek ze skupiny nabídla dceři možnost si vybrat jakékoliv další lekce a kroužky. Kira si zvolila plavání, všichni se snažili jí pomoci při začleňování do kolektivu. Březen 2022 nám dal zabrat, ale pak se vše částečně ulehčilo. Kira si našla kamarádky a začala trochu mluvit česky. Ve třídě s ní bylo pět dalších Ukrajinců. Tina také začala chodit do mateřské školy, a moje matka tam nyní pracuje jako uklízečka místo mě.

Práce uklízečky musela být psychicky náročná, vzhledem k vašemu vzdělání a pracovním zkušenostem. V Ukrajině jste totiž pracovala jako lékařka. Mohla jste se nakonec vrátit ke svému oboru?

Loni v květnu jsem si nostrifikovala diplom. V Ukrajině jsem se věnovala sonografii. Ale v Česku neexistuje samostatná specializace v tomto odvětí. Radiolog vždy zároveň provádí CT, MRI a ultrazvuk. Proto nebylo jednoduché se dostat na trh práce pouze se znalostmi sonografie.

Ale pak vám bylo řečeno, abyste poslala své dokumenty na Ministerstvo zdravotnictví České republiky.

Přesně tak. Umožnili mi pracovat, ale ve formě praxe pod dohledem manažera. Musela jsem najít nemocnici, která by takového odborníka měla, protože ne každý ústav je poskytuje. Nakonec jsem místo našla a 1. srpna jsem se tam chystala začít pracovat. Dala jsem výpověď ve školce. Ale jen pár dní před plánovaným nástupem mi přišel e-mail ze zdravotnického zařízení, že si to rozmysleli. Způsobilo to obrovský stres, protože jsem zůstala bez jakéhokoli příjmu a bez vyhlídky nové práce. Tentýž večer jsem rozeslala asi 40 zpráv se svým životopisem různým institucím – veřejným klinikám, soukromým zařízením a dalším nemocnicím. Přišlo mi celkem pět odpovědí, z toho jedna od majitele dětské ordinace, že mohu přijít k pohovoru na pozici dětského lékaře. Nabídka mě oslovila, během své praxe jsem totiž získala zkušenosti jako rodinná lékařka. Navíc se ukázalo, že v práci ve školce mohu pokračovat ještě několik měsíců. A právě školka se stala místem, které celou situaci vyřešilo.

Jak to?

Jedna z maminek, které Kiře pomáhaly ve školce, mi tehdy dala kontakt na doktora, který působil jako primář brněnského onkologického ústavu. Každý měsíc mi psal dopisy, jak se mám a že mi pomůže, jakmile to bude možné. Na podzim mi oznámil, že našli vedoucího a mohu k nim nastoupit. Oficiálně jsem v nemocnici začala pracovat 1. března. Čili nyní kombinuji poloviční úvazek v dětské praxi s dalším polovičním úvazkem ultrazvukového lékaře na radiologickém oddělení Masarykova ústavu.

Dá se nyní říct, že jste se už přizpůsobili životu v České republice?

Když jsem odcházela, manžel mi řekl, že se sem stěhuji jen dočasně, ale že mám dělat všechno tak, jako bych se chystala zůstat nadlouho. Věřím, že děti dokážou vnímat nálady dospělých. Kdybych se neustále topila v depresi nebo se tvářila, že za chvíli vyrazíme zpět domů, pocítili by to i oni a nemohli by tady žít. Stále dělám všechno tak, jako bychom tady měly zůstat ještě dlouho. Našly jsme všechny potřebné lékaře, volnočasové aktivity, školu a školku, které potřebujeme. Takže ano, myslím, že jsme se přizpůsobily.

Už jste přemýšlela o návratu domů, jakmile válka skončí?

Tuto otázku mi pokládá každý Čech, kterého potkám. Nechci, aby to vyznělo špatně. Miluji naši zemi a vždy jsem říkala, že jde o nejlepší místo k životu. Ukrajinu samozřejmě považuji za svůj domov. Zároveň se mi ale moc líbí pohodová mentalita Čechů – nikam nespěchají a užívají si života. Chci, aby bylo prostředí pohodlné a vhodné pro děti. Na otázku o návratu domů proto vždy odpovídám, že bych byla upřímně raději, kdyby manžel přijel sem za námi.

Na kabátě máte připnutý brož s kolibříkem. Dostala jste ji jako dárek?

Ano, od Maksyma. Snažíme se být neustále v kontaktu a v každém balíku mi posílá vzkaz nebo malý dáreček. Můj manžel je velmi vysoký, ve srovnání s ním působím jako tento kolibřík. Chci u sebe vždy mít něco ukrajinského, kdykoliv jdu ven, protože jsem hrdá Ukrajinka. Vlastně mám pocit, že se nám všechno v Česku vydařilo díky tomu, že jsme Ukrajinci – máme neuvěřitelnou sílu.