Když vypukla válka na Ukrajině, mnoho lidí začalo utíkat právě do České republiky. Někteří se však na cestu nevydali sami, ale vzali s sebou i své domácí mazlíčky. Které dokumenty musíte mít, když odjíždíte z Ukrajiny i se svým zvířecím kamarádem? A jak svého mazlíčka pak v Česku zaregistrovat?

Jak ses na cestu do Česka se svou kočkou připravila?

S přípravami jsem vlastně začala už před začátkem války. V prosinci 2021 jsem se totiž vydala k veterináři, aby Rikki doplnil každoroční očkování. Paní doktorka nám rovnou navrhla vyměnit starý kočičí pas za ten mezinárodní, který by se nám mohl hodit v případě cesty do zahraničí. Museli jsme také Rikki očipovat na veřejné klinice, protože ty soukromé podobný zákrok na Ukrajině neprovádějí. Když pak vypukla válka, všechny potřebné dokumenty k odjezdu jsem už měla připravené.

Pamatuješ si, co všechno jsi musela pro vyřízení dokumentů podniknout?

Nejdříve jsme šli s Rikki na vyšetření. Prohlédli jí plíce, a zatímco byla v narkóze, veterinář jí hned aplikoval mikročip. Pak jsme dostali čárový kód, který jsme vložili do nového mezinárodního veterinárního pasu.

Kvůli pasu jsem předtím musela také zavolat veterináři ze soukromé kliniky, který zařídil, aby mě pak na veřejné klinice přijali bez fronty a dlouhého čekání. Stačilo se prokázat totožností, žádné další doklady už potřeba nebyly. Tedy kromě potvrzení o očkování, které jsme dostávali pravidelně každý rok. Předpokládám ale, že vyřízení pasu by během války trvalo mnohem déle.

Když jsi dorazila na hranice, jaké doklady po tobě požadovali?

Do Česka jsem jela ze Lvova přes polskou hranici. Chtěli po mně pouze pas se všemi očkováními a mikročip. Kdybych ho neměla a pokusila bych se se svou kočkou odjet z válečné zóny, mohla bych ji nechat očipovat zdarma na polské hranici a všechny požadované doklady získat až tam. Na hranici také rozdávali potřebné krmivo a přepravku pro zvířata zdarma.

Cesta musela trvat dlouho. Pořídila sis kvůli ní pro Rikki nějakou speciální výbavu?

Koupila jsem si vodítko a vakuovou krabici, abych s sebou mohla vzít tekuté krmivo pro kočky. Takové krmivo obsahuje totiž i vodu, což se při cestování s domácími mazlíčky hodí. Mohou z něj získat dostatek tekutin a zůstat tak hydratovaní. 

Jak Rikki zvládla tak náročnou výpravu?

Bylo to pro ni strašně těžké. Absolvovali jsme totiž dvě cesty – nejprve jsme 24. února vyrazili z Kyjeva do Lvova autobusem a poté jsme 5. dubna pokračovali vlakem ze Lvova do Prahy. Firma, pro kterou jsem tehdy pracovala, hned první den války zorganizovala naši evakuaci z Kyjeva. Cestovali jsme autobusem víc než den – já, můj manžel a Rikki. Před cestou jsme si nestihli ani nakoupit jídlo a měli jsme s sebou jen asi půl litru vody. Rikki byla z celé situace opravdu vystresovaná. Pořád mňoukala a běhala zmateně na vodítku. Bylo to opravdu peklo! Vytrhli jsme ji z rutiny, a to kočky velmi špatně snášejí.

Který okamžik byl ze všech nejhorší?

Měli jsme za sebou už více než polovinu cesty. Autobusem jsme vyjeli ve čtyři hodiny odpoledne a v ten moment byl už druhý den ráno. Rikki byla velmi vyčerpaná, takže celkem rychle usnula. Jenže když jsem se ji snažila probudit, nehýbala se. Dostala jsem panický záchvat, protože se nám ještě nikdy nic podobného nestalo! Naštěstí se za chvilku probudila a já byla hned klidnější. Byl to jeden z nejstrašnějších okamžiků mého života. Cesta vlakem ze Lvova do Prahy byla pro Rikki naštěstí už o něco jednodušší. Připnula jsem ji na vodítko, aby se mohla v kupé procházet a v klidu se najíst. Pro mě byla ale naopak tato část cesty těžší. Byla jsem čím dál blíž nové zemi, ale neměla jsem ponětí, co mě tu čeká.

Když jsi dorazila do Prahy, bylo nutné Rikki nahlásit?

Ano, musela jsem ji zaregistrovat. Našla jsem si veterinární kliniku, která byla nejblíže místu mého bydliště. Zdejší veterináři dokonce mluvili ukrajinsky i rusky, takže bylo snadné se s nimi dorozumět. První návštěva byla na náklady kliniky. Předložili jsme mezinárodní pas a mikročip, zažádali si o český veterinární pas a pak už Rikki jen zařadili do zdejší databáze. Všechno proběhlo bez problémů.

Bylo pro tebe obtížné najít bydlení pro tebe i Rikki?

Vůbec ne! Majitel bytu, ve kterém nyní žijeme, s tím neměl žádné problémy. Navíc jsme si byt pronajali nevybavený, takže nehrozilo, že by Rikki poškrábala cizí nábytek. Když jsem ale začínala hledat pronájem, pokaždé jsem majitele nejprve upozornila, že mám s sebou i kočku. Než jsem se nastěhovala do svého současného bytu, bydlela jsem i v několika hotelech. Ve všech nás s Rikki ochotně přijali. V našem bytě je ale nejšťastnější! Má tady všechny své hračky, škrabadla, a navíc i spoustu prostoru na běhání.