Umělkyně Alina Golovlyova utekla z Kyjeva a našla druhý domov v Praze - Blog Rozumiju

Alina Golovljova: Téměř zvířecí pocit strachu

Setkáváme se v La Forme, pekárně, kterou jsme si obě okamžitě zamilovaly pro její skvělou kávu, croissanty a zelený dvorek. Jsem tu já, Alina a její pětiletá dcera Saša, která v rukou neustále svírá plyšovou hračku. Před třemi měsíci ještě nikdo z nás netušil, že Praha bude naším druhým domovem, zatímco ten první se změní v bojiště. Ale teď jsme tady, v úžasných Vinohradech, a popíjíme cappuccino a limonádu.

Alina Golovljova – umělkyně, která natáčí filmy technikou stop motion – 2. března 2022 vzala svou malou dcerku a utekla z Kyjeva. Alinin manžel Ženja musel zůstat v Kyjevě. Muži mezi 18 a 60 lety mají totiž během války zakázáno opouštět zemi.

Alinu znám od roku 2017, kdy jsem navštívila jeden z jejích kurzů stop motion animace. Od té doby jsme v kontaktu na Instagramu.

Saša jí koláč a najednou začne dělat legrační obličeje. Protože jsem fotografka a nikdy si nenechám ujít zajímavé okamžiky, hned vyfotím několik snímků. S Alinou se smějeme Sašině chování – ale po pár vteřinách jsme zpátky u vážných témat a začínáme se bavit o tom, jak ty dvě utekly z domova.

Umělkyně Alina Golovlyova utekla z Kyjeva a našla druhý domov v Praze - Blog Rozumiju
S Alinou a Sašou se potkáváme v pekárně La Forme.

Myslím, že ty fotky vyjdou skvěle! Jak se máš?

Už lépe. Odešly jsme z hotelu, nastěhovaly se k českým přátelům a plánujeme si pronajmout byt. Musíme sice ještě měsíc počkat, než bude k dispozici, ale mám obrovskou radost, že už nebydlíme v hotelu. Připadalo mi, jako bychom zamrzly v čase, nic se nedělo. A dnes jsem měla konečně první pracovní den od doby, kdy jsme se přestěhovaly!

Kde pracuješ?

Natáčím animace, buď v českém filmovém studiu, nebo doma. Také pracuji na online kurzu stop motion a dalších věcech, na které jsem předtím neměla čas. Dokončuji své lekce, navrhuji kreativní formáty pro reklamy a tak dále.

Alinu vyruší její dcera a já je začnu natáčet.

Tvoje dcera je tak fotogenická! Focení dětí mi tolik chybí, to si ani neumíte představit. A mimochodem, je to hrozně zvláštní, ale když jsme se přestěhovali do Prahy, dokonce jsem začala chtít miminko. Tohle místo nějakým způsobem navozuje pocit bezpečí a jistoty. Když jsem byla v Oděse, celou dobu jsem se bála, že se něco pokazí.

Souhlasím. A taky bych se do budoucna ráda inspirovala rodinou, u které teď bydlíme. Zdá se, že mají v životě všechno perfektně vyvážené.

Umělkyně Alina Golovlyova utekla z Kyjeva a našla druhý domov v Praze - Blog Rozumiju
Fotogenická Saša, Alinina pětiletá dcera.

Zvířecí pocit strachu

Když začala válka, co se ti honilo hlavou?

Ani nevím. Neexistuje žádné slovo, kterým bych svůj zážitek mohla stručně a přesně popsat. Byla jsem ztracená. Věděla jsem, že se musíme sbalit. Dokázala jsem se soustředit natolik, abych si vygooglovala, co si vzít do našeho evakuačního zavazadla. Ještě před válkou, když se situace vyhrocovala, jsme si sbalili všechny potřebné doklady, vybrali nějaké peníze, ale věci jsme si zatím nebalili. Stále jsme nedokázali uvěřit tomu, že by přišla válka.  

Kdy sis uvědomila, že situace začíná být vážná?

Když blízko našich oken proletělo bojové letadlo. Cítila jsem téměř zvířecí pocit strachu, pocit, který nešel ovládnout. Poprvé jsem se začala opravdu bát. Ten den, kdy jsme se rozhodli utéct, jsme se dívali z oken na Moskevskou třídu a auta na ní se vůbec nehýbala. Neustále mi někdo volal a já se nezmohla na slovo, nebyla jsem schopná vytvořit souvislou větu. Ničemu jsem nerozuměla, začal jsem se třást, ale pak se mi na chvíli ulevilo. Moje pocity byly jako na horské dráze.

Co jste si zabalily na cestu?

Pamatuji si, že jsem něco sbalila a najednou mi došlo: „Ne, tohle není ono, to nepotřebuješ.“ Můj manžel Ženja se připravil celkem rychle, zabalil kempingové batohy, karimatky a nějaké hořáky. Já jsem si nachystala to nejdůležitější: své pevné disky, notebooky, fotoaparáty. Když jsem to všechno nashromáždila, ležela přede mnou obrovská hora vybavení a já se sama sebe zeptala: „A s tím chceš utéct kam, Alino?“ (smích).

Saša se začne smát a říká: „Legrační maminka. Maminka je milovnice technologií!“

A co Saša? Jak to zvládala?

Jedné noci, když jsme byly ještě na Ukrajině a rozhodovaly jsme se, jestli odejít nebo ne, se Saša uprostřed noci probudila, otevřela oči a první, co řekla, bylo: „Mami, mami, já se jdu rychle zabalit. Jen nevím, kde mám boty!“ A tehdy jsem si uvědomila, že… (Alině vyhrknou slzy) Tohle není něco, o čem by mělo pětileté dítě přemýšlet. V ten okamžik jsme se rozhodly odejít.

Tlačil vás k tomu rozhodnutí i Ženja?

Manžel během prvních dnů války doufal, že se všechno rychle vyřeší. Věřil, že není kam spěchat. Pak si ale uvědomil, že situaci emocionálně neustojím, měla jsem strašné úzkosti. Proto mě přesvědčil, že bych měla odejít. Když začala válka, silně mě to zasáhlo. Zvlášť, když do evakuačních krytů přicházeli ruští vojáci a ptali se, jestli jsou všichni uvnitř civilisté a zda se tam neskrývá i armáda. Netušila jsem, čeho jsou schopni, jestli vběhnou do domů a znásilní ženy a děti, nebo jestli u krytu nenastraží nějakou bombu. V ten moment nevíte, podle čeho se rozhodovat. Později se ukázalo, že jsme oproti jiným odešly brzy. Lidé stále utíkají. Ale tenkrát se mi zdálo, že už všichni odešli a my jsme byli určitě poslední, kdo v Kyjevě zůstal.

Odjely jste evakuačním vlakem?

Přesně tak. Když jsme dorazili na nádraží, myslela jsem, že tam budeme muset několik dní sedět a čekat. Ale najednou jsem slyšela, jak hlásí evakuační vlak. Doběhli jsme k němu. Z vlaku viselo mnoho lidí, většinou mužů, a snažili se dostat na palubu. Průvodčí je spolu se Ženjou sundali dolů. Pak nás pustili dovnitř, i když vlak už byl plný. V jednom kupé jsem ale nějakým zázrakem našla čtyři volná sedadla. Moje kamarádka Julia, která to také sotva stihla, vběhla dovnitř. Zamkly jsme dveře a vlak pár hodin stál. I když jsme se nehýbali, nikdo nesměl dovnitř. Když jsme konečně vyrazili, bylo nám řečeno, abychom zavřeli všechna okna a nepoužívali telefony ani nezapínali světla, protože vlaky ostřelují Rusové. Jen pár sekund poté, co se vlak dal do pohybu, došlo ve stanici k výbuchu. Když jsme vystoupili ve Lvově, dobrovolníci nám ukázali cestu na vlak do Přemyšlu. Tam už na nás čekala kamarádka z Prahy, pomohla nám s ubytováním a počáteční adaptací.

Umělkyně Alina Golovlyova utekla z Kyjeva a našla druhý domov v Praze - Blog Rozumiju
Alina, Saša a její milovaný plyšový mýval.

Co mi pomohlo zvyknout si na nový život? Lidé kolem mě

Navštěvuje Saša nyní českou školku?

Ano. Je super, že jsme se přestěhovaly do české rodiny, což nám hodně pomáhá zvykat si na nové prostředí. V rodině jsou dvě holčičky a jedna z nich chodí do stejné školky jako Saša. První den si hrály úplně beze slov. Druhý den jsem si všimla, že Saša rozumí všemu, co dívka říká v češtině a o mnoha věcech už dokonce mluví jednoduchými českými frázemi.

Všimla jsem si, že s sebou Saša všude nosí hračku mývala.

Mimochodem, co ten mýval?

Je to hračka, se kterou Saša každý den spí. Jak se mýval dostal do Prahy? To je složitý příběh. Když jsme se balili, Ženja se soustředil na své věci a já jsem nám chystala nějaké teplé oblečení. O hračkách jsem vůbec nepřemýšlela. Když jsme dorazily do Prahy, uvědomila jsem si, že jsme zapomněli na Sašina mývala. Když ale maminka mé kamarádky Julie jela ze Lvova do Prahy, mýval cestoval s ní.

Jsi v kontaktu se svojí terapeutkou, která utekla do Brna. Pomáhá ti terapie zvládat složitou situaci?

Svoji terapeutku navštěvuji poslední 4 roky. Moje zkušenost s terapií mi pomáhají zotavit se ze stresujících zážitků a díky nim vím, jaké jsou moje silné i slabé stránky. Díky terapii jsem se dokázala o něco snáze vyrovnat se stresem. Dlouho jsem přemýšlela, jestli ten můj smutek jednou prostě zmizí. Slzám se člověk nevyhne, ale můžu vám říct, že opravdu jednou dojdou. Z nějakého důvodu se teď cítím mnohem méně zoufalá a osamělá. Asi proto, že některé věci si konečně sedly. Vidím Sašu, jak si zvyká na školku, začínám mít energii do práce. A čím více se tyto důležité problémy řeší, tím jsem klidnější. Jasně, stále mám strach o každého, kdo je tam venku, a stále mi to trhá srdce, protože něco, co je mi tak drahé, je teď v nebezpečí a já s tím nemůžu nic dělat. Pořád cítím bezmoc.

Máš tady v Praze nějaká spojení s Kyjevem nebo jinými ukrajinskými městy?

Asi ano. Ale spíše se jim vyhýbám. Nedávno jsem si nechala doručit nějaké věci z Kyjeva a najednou jsem pocítila hluboký smutek. Když jsme přišly do Prahy, nechaly jsme na Ukrajině všechno, neměly jsme tu nic z minulého života. A když se mi pak některé z mých věcí vrátily, připadaly mi tak nějak nemístné. Jako by do této nové reality vůbec nezapadaly. Proto se snažím Prahu vnímat jako svůj zcela nový domov. Navíc je z hlediska lidí „mým městem“. Mám tady spoustu přátel, kteří mi pomáhají začlenit se, a kteří jsou ve všem naprosto otevření.

Co bys poradila těm, kteří právě uprchli z Ukrajiny do Česka? Jak se lépe adaptovat?

V mém případě mi nejvíce pomohli lidé kolem mě. Někdy můžete cítit obrovské pokušení uzavřít se, utápět se v utrpení a v pocitu, že s vámi nikdo nedokáže soucítit. A skutečně, Češi ani jiné národy, které neprocházejí tím, čím procházíme my, nám nemůžou úplně porozumět. Ale když se jim otevřete, můžou vám změnit život. Pomůžou vám adaptovat se a rádi se s vámi podělí o svou kulturní zkušenost. Musíte jim jen otevřeně říct, kdo jste a co vás baví. To je moje pravidlo – pravidelně říkejte alespoň 10 lidem, co v životě děláte. Sdílení vám umožní pracovat a možná tak najdete zdroje, které hledáte. Právě sdílení mých zkušeností s ostatními mi hodně pomohlo.

Umělkyně Alina Golovlyova utekla z Kyjeva a našla druhý domov v Praze - Blog Rozumiju
I přes komplikovanou situaci se Saša nepřestává usmívat.

DALŠÍ PŘÍBĚHY

Chybí vám tu něco?

Napište nám, jaká témata by vás zajímala.